Teď. Právě teď.

19.4.2016

„Žiji v Kanadě. Zima tady bývá tuhá. Jezdívám z práce denně touž cestou a občas potkávám vousatého muže v dlouhém špinavém kabátě a stále týchž potrhaných keckách. Na „své“ křižovatce chodí od vozu k vozu a prosí o drobné, aby zahnal hlad. Střádám pro něj v palubní desce a někdy mám pro něj plechovky s pitím, jindy čokoládu. To se pak se klaní a já jsem v rozpacích. Uvažuji o tom, co zavedlo jeho a stovky jiných sem, na křižovatky a do nočních skrýší na vrakovištích aut. Zamýšlím se i nad tím, proč ostatní okénka aut zůstávají vytažená. Možná jsou jejich řidiči imunní před životním pádem. Třeba mají předplacen úspěch a nezranitelnost a mohou být tedy pyšně nadřazeni. Jsou Vánoce, snad tedy nevadí, že dárek může být i z druhé ruky. Zastavil jsem u něj a vybídl ho, aby popošel stranou. Už bylo hodně pod bodem mrazu. „Dnes pro vás mám něco jiného.“ V očích měl vánoční pohled. Vystoupil jsem z vozu a podal mu svetr, rukavice, čokoládu a důkladný spací pytel. Rozvlnila se mu brada a v očích mu stály slzy. Člověk. Nedokázal promluvit, když pevně objímal svůj hřejivý poklad. Teprve za chvíli na to přišel. „Já vám zazpívám.“ Postavil se, svíral balík na prsou a začal zpívat. Jen pro mě, v městském provozu. Zpíval vážně s velikou naléhavostí a opravdovostí. „Děkuju, máte krásný hlas. A můžu se vás na něco zeptat?“ Přikývl. „Řekněte mi, kdy byl váš životní vrchol? Kdy v životě jste byl opravdu šťastný, já myslím nejšťastnější.“ Znovu ta brada a ty vánoční mokré oči. I přes ten svůj zvučný hlas teď jen zašeptal: „Teď. Právě teď.“ Díval jsem se za ním, když odcházel a pevně držel ty své Vánoce. Skloněný, v keckách, ve špinavém kabátě. Uvažoval jsem o směsi rozličných pojmů, které všechny tak či onak popisují člověka a které nejsou patrné na první pohled. Snad jen při pohledu do srdce.“

Zdeněk Hanka, lékař a spisovatel, byl hostem na Radiožurnálu
Převzato facebook Lucie Výborná