Nebezpečí průměru

Určitě jste už někde slyšeli, že průměrný člověk nebo průměrná doba…to a ono. Průměr jako argument milujeme. Pomáhá nám zjednodušovat okolní svět do něčeho užitečného. Je jednodušší se spokojit s uklidňující veličinou průměru, než zkoumat všechny jednotlivé detaily pestrosti světa okolo. Jenže průměr je skoro vždycky past. A někdy vás dokonce může stát život. Vyprávět by o tom mohli letci americké armády za 2. světové války. Kokpity jejich letadel byly navržené na průměrnou velikost pilotů, které pečlivě přeměřili vojenští inženýři v roce 1926. Všechno to bylo vědecky správné a jasné, ale vedení letectva dělal starost fakt, že i přes veškerý výcvik jim padají letadla z nebe jako švestky (až 17 letadel denně!). Změnil to až mladý brýlatý kluk Gilbert S. Daniels, který nastoupil do armádního výzkumu jako jeden z analytiků dat. Zatímco ostatní vědci se snažili vytvořit nový průměrný model kokpitu, Daniels se začal věnovat něčemu úplně jinému – začal zjišťovat kolik pilotů vlastně ve skutečnosti odpovídá „průměrnému“. Dopřál svému výzkumu i dostatečnou rezervu a došel k jednomu a zcela jednoznačnému číslu: nula. Ve skupině 4000 pilotů nebyl jeden jediný, kterému by kokpit letadla sednul tak akorát. Je až neuvěřitelné, že vedení armády tehdy poslechlo teprve třiadvacetiletého kluka a místo hledání nových průměrných proporcí se zaměřili na nejrůznější způsoby, jak vnitřek kabiny přizpůsobit potřebám konkrétních pilotů.