Mít odvahu žít skutečně podle sebe

O tom, že čas je jednou z největších hodnot, kterou zde na Zemi máme k dispozici, není nejmenšího sporu.
Prožít naplněný život ve štěstí a radosti tak, abychom na jeho konci nemusel ničeho litovat,
si přeje každý z nás.

Australanka Bronnie Wareová se řadu let starala o pacienty během posledních týdnů jejich života. Mnoho času strávila prostým nasloucháním jejich životním příběhům. Většina pacientů prožila pestrý život, přesto s ním na konci své cesty nebyla úplně spokojená. Čeho nejvíce litovali?

Jejich nejčastější povzdech by se dal vyjádřit slovy:

„Kéž bych měl odvahu žít skutečně podle sebe, ne podle toho, co ode mě očekávali druzí.“
Až příliš často se ve svém životě řídíme očekáváními druhých. Na první místo řadíme své rodiče, partnera, děti a zapomínáme, že to my jsme ti, na kterých by nám mělo záležet ze všeho nejvíce. Protože jedině díky našemu vlastnímu naplnění můžeme být skutečnou oporou také ostatním.

„Přál bych si mít odvahu vyjádřit své city,“ znělo další časté přání.

Tak často své city potlačujeme, jenom abychom nerozhněvali lidi kolem sebe. S potlačováním citů však potlačujeme také své pravé já. Mír, který takto udržujeme s naším okolím, je těžce vykoupen naším vnitřním napětím. S tím souvisí další povzdechnutí: „Přál bych si být šťastnější.“ 

Pokud nežijeme podle sebe a pokud navíc nevyjadřujeme své city, s pravým štěstím se můžeme setkat jen stěží. Štěstí je volba. Ani osud, ani žádný tajemný hlas shůry neovlivňuje, zda budeme šťastní, nebo ne. Záleží jedině na našem vlastním rozhodnutí, zda prožijeme svůj život v souladu s hlasem svého srdce.

Všichni muži, o něž Wareová pečovala, vyjádřili lítost z přemíry práce. Kdyby mohli žít znovu, už by nepracovali tak tvrdě. Namísto toho by si více užili společný čas s rodinou. Hlavně chvíle, kdy jejich děti rostly, aniž by byli u toho, je naplňovaly smutkem. Stejně tak umírající mrzely přetrhané kontakty s přáteli. Natolik byli zaujati svými vlastními všedními starostmi, že zapomněli na to, co je v životě skutečně důležité. Scházet se s těmi, které máme rádi. Vzájemně si pomáhat, sdílet radost i bolest.

Také řada známých osobností, která dosáhla v pracovní sféře vrcholu úspěchu, v posledních dnech svého pozemského bytí bilancuje svůj život.

„Došel jsem až na vrchol úspěchu ve světě byznysu. V očích druhých je můj život nejspíš ztělesněním úspěchu. Nicméně mimo práce mám jen málo radosti,“ svěřil se na konci své životní cesty počítačový vizionář Steve Jobs. „Bohatství, jež jsem vyhrál v mém životě, si nemůžu vzít s sebou. Mohu si odnést jen vzpomínky vysrážené láskou. To je skutečné bohatství, které vás bude následovat, doprovázet a dodávat vám světlo a sílu k tomu jít dál. Ochraňujte lásku k vaší rodině, lásku ke svému partnerovi, lásku vůči svým přátelům. Mějte sami sebe rádi a s láskou opatrujte ostatní…“

Myslím, že není co dodat. Snad jen popřát hodně síly a odvahy neztratit spojení se svojí přirozeností.