Udělejme si místo pro to důležité
Ráno vstát, posnídat Bebe Dobré ráno, které nám jistě dodá energii na celé dopoledne, obléct stylový outfit z nové kolekce Zary, nasednout do nablýskaného SUV a vyrazit do práce. Kolona. Nervozita. Netrpělivost. A konečně kancelář, manažerské křeslo a okolo spoustu dalších manažerů, referentů, asistentů a konzultantů. K obědu zdravý super fit’n’slim sendvič z krabičky servírovaný u počítače, a odpolední cesta z práce. Kolona. Nervozita. Netrpělivost. Panika! „Kruci, v pět začíná trénink ve fitku!“ Nakonec se cestou z posilovny stavit v obchoďáku, koupit nějakou tu předpřipravenou fajnovku, šup s ní do trouby, večeře hotová, podepsat úkoly, pusu dětem a vyprovodit je do postelí. Sklenička vína plus home-office, následuje trocha té televizní otupělosti, a spát. A ráno nanovo. Už se těšíme na víkend, kdy vyjedeme konečně s rodinou na výlet do nějakého instantního zábavního parku, abychom tam utratili peníze, za kterými se honíme… Uf.
Takhle zřejmě někteří lidé žijí. Neodsuzuji je, taky máme doma televizi a v koloně se z nás stávají vzteklouni, jen mi leckteré paradoxy takového žití hlava zkrátka nebere. Spoustu z nás takovýto životní styl neoslovuje. Nenaplňuje. Nebo přestal bavit. Mnozí hledají způsob, jak život spíš prožít, než jenom přežít, chtějí se najít. Myslím si, že vystoupit z komfortní zóny, jít mimo klasický konzum, uvědomit si co je důležité, co potřebujeme a nepotřebujeme, chceme či nechceme, je startem ke změně.
ABSURDITY VŠEDNÍHO DNE
Je paradoxem nervózně čekat v koloně, až si budeme smět zacvičit v posilovně a spálit nějaké ty kalorie. Není pak lepší jet do práce na kole nebo hromadnou dopravou, a vystoupit o dvě zastávky dřív a projít se? Nebo co takhle si vykopat základy na plot nebo jezírko sami? Je opravdu nutné na kopání díry shánět dělníky? Určitě se takovou fyzickou prací dostaneme trošku do formy. Pojďme si vyjet s dětmi na kole, namísto abychom platili paní na hlídání a vydělávali o dvě hodiny déle peníze, které této paní na hlídání pak dáme… Opéct si buřty spolu s kamarády možná děti ocení víc než výlet do dalšího přeplněného funparku.
Mohla bych pokračovat o všech tématech, která mě pálí. Ať už je to plýtvání jídlem, autoritářská výchova, nerespektování sezónnosti, udržitelná móda nebo třeba chemie v jídle, kosmetice nebo nábytku.
Jakmile se člověk nějakého takového téma dotkne, začnou se jiná nabalovat a zapadat do sebe. Stačí někde začít. A já začnu u mé největší vášně – minimalismu.
CO POTŘEBUJEME?
Umět vyjít s málem, radovat se z maličkostí, nepotřebovat hromadit peníze ani věci. Upřednostňovat jednoduchost a lehkost. Dnes má takové smýšlení a konání jméno minimalismus.
Já sama sebe nazývala vždycky přeborník v třídění, mistr úklidu, nebo taky ten, kdo se umí nadchnout z obyčejností. Ať tohle zjednodušování pojmenujeme jakkoli, je skvělé, že oslovuje stále víc lidí!
Zbavit se věcí, které nepotřebujete, odlehčí nejen prostoru, ve kterém žijete, ale hlavně vaší hlavě. A taky duši. Často máme doma věci, které nepotřebujeme, ale nemůžeme je pustit, protože jsme je přece dostali darem. Pak taky věci, které nám připomínají, že jsme s nimi ještě nezačali (kytara, učebnice angličtiny, tenisová raketa…) Oblečení, které nám je malé. Nůž na maso, nůž na zeleninu, nůž na sýr, nůž na pečivo, na máslo, na rajčata, na kabely, na řezání izolace. Nůžky na papír, na nehty, zdravotnické nůžky, nůžky na bylinky, na ozdobné stříhání, na trávu, na keře, i nůžky na trávu+keře.
Kupujeme si vlastní sekačky, vrtačky, stany, nosiče na kola, a další věci, které potřebujeme jen jednou za čas. Proč máme pocit, že bychom měli mít všechno vlastní? Proč si to nepůjdeme půjčit od sousedů? Možná proto, že mnohdy ani nevíme, jak se jmenují.
Matláme se všelijakou kosmetikou plnou chemie, jíme polotovary, a pak to doháníme supertabletkama, které nás mají spasit? V horším případě už stonáme, a abychom se uzdravili, cpeme do sebe všechno to možné tantum-chondro-forte. Není lepší oželet pleťové vody, masky, tonika, a namazat se indulonou? Místo supertabletky si dát pomeranč, a v případě nemoci zalézt pod deku, dát si čaj, půst a odpočívat?
Tím nechci říct, že bych byla zarytým alternativcem, který odmítá doktory. Ale mnohdy všechna ta jejich doporučení na doplňkovou léčbu šumáky, kapičkami a pastilkami zase rychle vypustím, naordinuju si to nejdůležitější, a snažím se spíš odpočívat. Spoustu z nás si ale spolkne prášek a uhání do práce. Neposlouchá. Neposlouchá, že tělo volá: „Takhle ne. To mi nesvědčí!“ Organizmus možná nechce prášek. Možná chce spíš zpomalit. Nebo potřebuje zdravější stravu. Třeba na trávení vydá takové množství energie, že nám pak už nezbývají síly na další činnost. A možná už se ani kůže nechce patlat dvaceti různými přípravky a na sobě nosit vyavivážované oblečení. Neměli bychom trochu odlehčit? Tělu, duši i hlavě?
Co třeba lidé kolem nás? Dáváme svým blízkým dostatečně najevo, že nám na nich záleží? Své sousedy (pro jistotu…) neznáme, ale na druhé straně se stýkáme s lidmi a nedokážeme je pustit, i když víme že nám setkání s nimi neprospívá. Lpíme na věcech, které nám nedovolí jít dál. A bojíme se jít tam, kam nás to táhne, protože máme dojem, že nejsme dost dobří a dokonale připravení. Přesně takový pocit mám teď já, když píšu tenhle článek pro Hearth.net. Pokud ale nezačneme, pokud si neujasníme, co chceme a co ne, kdo nás brzdí a kdo nás naopak může inspirovat, zůstaneme na místě.
Pojďme si ujasnit co chceme, co potřebujeme, co nám prospívá a dělá radost. A pusťme všecko co nás brzdí, všecko to zbytečné a destruktivní. Ať už se jedná o věci hmotné či nehmotné. Čím méně totiž máme, tím méně času trávíme obstaráváním toho všeho. A pak zbude prostor pro to důležité.
Lucie Slouková
