Když závěť pomáhá

Letos bylo poprvé v rámci Ceny Via Bona uděleno ocenění za dar ze závěti. Na první pohled možná morbidní ocenění, ale jen na ten první pohled. Dary ze závěti tvoří ve světě důležitou složku příjmů neziskovek a nadací a měly u nás dlouhou tradici v době před příchodem komunismu.

První oceněnou v této kategorii Ceny Via Bona se stala profesorka Kateřina Šmídková. Ve svém dopise a rozloučenou odkázala České společnosti ekonomické jeden milion korun na realizaci svého snu. Tím bylo vytvoření ceny podporující české vědkyně v oblasti ekonomie kvůli jejich obtížnějšímu postavení v tomto oboru. Sama profesorka Kateřina Šmídková, která působila jako ředitelka výzkumu České národní banky a profesorka Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, zemřela předčasně v roce 2014 a na uplatnění žen v ekonomii jí záleželo.

Každé dva roky teď díky jejímu odkazu získá vynikající česká vědkyně v oboru ekonomie Cenu Kateřiny Šmídkové ve výši sto tisíc korun. První ročník ceny proběhl v květnu letošního roku. Odkazy velkých žen Příběh Kateřiny Šmídkové v mnohém připomíná odkaz jiné profesorky, a to Ludmily Šilhánkové. Ta ve své závěti odkázala dva miliony a dvě stě tisíc korun Výboru dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové. O odkazu se VDV dozvěděl až v rámci dědického řízení pozůstalosti po profesorce Šilhánkové, která sama trpěla následky poliomyelitidy, tedy obrny, kterou prodělala v dětství. Paní profesorka ve své závěti určila, na co bude dědictví použito: na vzdělání a rekreaci dětí a mladých lidí se zdravotním postižením.

Výbor dobré vůle její přání respektoval a vytvořil Fond profesorky Šilhánkové. Z něj jsou podpořeny terapeutické a ozdravné pobyty dětí a mládeže do šestadvaceti let se zdravotním postižením. V letech 2013 a 2014 tak bylo podpořeno více než dvě stě dětí. Podobně velkolepý dar ze závěti po sobě zanechali Antonie Heřmanová a její manžel Lev Heřman. Přesně 773860 Kč zanechali Domovu Sue Ryder. Oba patřili mezi válečné veterány, o které Domov Sue Ryder pečoval. O jejich sepsané závěti věděla pouze tehdejší sociální pracovnice, která ji uložila do trezoru. Závěť byla otevřena až po smrti paní Heřmanové.

Ze závěti darují spíš ženy

Podobných příběhů se dá najít z posledních let několik. Ovšem ne tolik, kolik na západ od našich hranic. Třeba ve Velké Británii v roce 2014 odkázali lidé na charitu přes 2,3 miliardy liber. Celkem šlo o skoro sto tisíc darů. V Česku naopak ročně kolem sto padesáti milionů korun propadne státu po lidech bez dědice a závěti.

Změnit se to snaží koalice Za snadné dárcovství. Ta dnes sdružuje dvacet čtyři významných neziskových organizací, které společně pracují na rozvoji individuálního fundraisingu v České republice. Jednou z aktivit koalice je i vznik stránek Zavetpomaha.cz, které veřejnosti ukazují příběhy darů ze závěti – a lidé na nich také najdou užitečné rady. Třeba jak takovou závěť sepsat. „Navazujeme na to dobré, co v lidech je. Proto je i hlavním mottem naší kampaně věta: Pomáhám za života, budu i po něm. Je to přirozená cesta, jak pokračovat v dobrých skutcích,“ shrnuje místopředseda koalice a zaměstnanec Člověka v tísni Tomáš Vyhnálek. Podle něj jsou případy, které jsme zmínili výše, u nás zatím skutečně spíš výjimečné a ojedinělé. „Občas se ale jedná o majetky v hodnotě několika milionů korun. Takže pro konkrétní neziskovku to může být obrovský dar, který zásadně ovlivní její existenci a programy,“ vysvětluje Vyhnálek.

Podobně jako v zahraničí, kde ze studií vyplývá, že až sedmdesát procent odkazů v závěti pro neziskovky zanechají ženy, které nemají děti nebo jsou jejich děti již dostatečně zajištěny, to vypadá i u nás. Jde ale spíš o tvrzení založené na osobní zkušenosti než na statistikách, které nemáme.

Češi jsou spíš pro

Problém, který je u nás s odkazy ze závěti pro dobročinné účely, spočívá v tom, že v České republice lidé obecně nejsou moc zvyklí psát závěť jako takovou. Je to vlastně dost exotická věc i pro lidi s velkým majetkem a bez dědiců. Důvodem je to, že u nás dřív nebylo možné v závěti jasně specifikovat své požadavky pro vybrané dědice. To se už sice změnilo, ale jakýsi pasivní přístup k tomu, co bude s naším majetkem po smrti, v nás pořád zůstal. Přitom jsou to právě peníze ze závěti, které mohou dokázat velké věci, třeba splnit přání daného člověka i po jeho odchodu z tohoto světa. Třeba ve zmíněné Velké Británii lidé podporují takto „posmrtně“ výzkum ve zdravotnictví (43 %), organizace na podporu zvířat (14 %), ochranu přírody (8 %) nebo pomoc invalidům (8 %). A třeba v USA díky závěti získávají charity okolo dvaceti miliard dolarů, což je víc, než dají dohromady firemní dárci.

Podle Tomáše Vyhnálka je ale velká šance, že se může počet lidí odkazujících svůj majetek na veřejně prospěšné projekty zvýšit i u nás. Důvodem je, že navzdory jisté novosti tohoto tématu jej lidé obecně nevnímají jako kontroverzní. „Provedli jsme třeba hloubkové rozhovory se sto šedesáti seniory v Praze a Hradci Králové. Senioři nepovažují téma pozůstalosti za tabu a nevyvolává v nich jednoznačně odmítavou reakci. Pouze třetina respondentů udává, že mluvit o těchto otázkách není vhodné. Naopak 8 % respondentů se jednoznačně přiklonilo k tomu, že mluvit se seniory o otázkách pozůstalosti je zcela vhodné. Za vhodnou či spíše vhodnou formu pomoci pak závěť považuje nadpoloviční většina respondentů (58 %),“ říká Vyhnálek. Další zajímavý průzkum proběhl na webu Novinky.cz. Z něj vyplynulo, že 82 % lidí by nic nenamítalo, kdyby jejich příbuzní odkázali majetek na dobročinnost.

Proč lidé darují ze závěti?

V zahraničí jsou dostupné statistiky i větší náhled do problematiky darů ze závěti. Díky tomu známe i důvody, proč lidé do své závěti zahrnou i neziskovky, charity a nadace. Velkým vlivem je třeba konkrétní nemoc samotného dárce nebo někoho blízkého. Na výzkum této nemoci pak lidé poskytují peníze. Roli hraje i to, že lidé nemají děti, či jsou už potomci dostatečně zabezpečeni. No a někdy chtějí lidé nezdárné potomky vydědit a dát peníze raději někomu, kdo si je více zaslouží. Občas také dárci chtějí, aby se na ně lépe vzpomínalo. Velmi často ale chtějí prostě poděkovat nějaké neziskovce či nadaci, která jim pomohla, nebo pomoci v nějaké oblasti, která byla pro ně za života důležitá, a oni tak mají šanci být pro ni užiteční
i po smrti.

„Pro mnoho lidí může vytvoření závěti, v níž odkazují majetek neziskovce, znamenat i velkou úlevu, že mají vyřešený další kus věcí, které je trápí. Mnohdy je to i příprava na odchod. Je to citlivé téma. Ale vlastně pro ně nesmírně úlevné a pozitivní. Jedna dárkyně, která v závěti pamatovala na víc neziskových organizací, a jedné třeba dala peníze na stavbu celé školy v Africe, mi řekla, že od té doby může klidně spát. Bylo pro ni podstatné i to, že se dohodla také na tom, že bude neziskovka naopak pečovat o hrob, ve kterém leží její syn a ve kterém bude časem ležet i ona,“ vysvětluje Tomáš Vyhnálek. Jinde naráží zase na příběhy legionářských rodin a žasne, jak přirozeně v sobě tyto rody mají zakódovány hodnoty jako být slušný, neohnout se a pomoct, když mohu. „A s tím souvisí i pamatování na to, co udělám s prostředky, které po mně zůstanou, aby to pomohlo co nejvíce lidem,“ dodává Vyhnálek.

Autor: Leoš Kyša
Převzato: www.nadacevia.cz/casopis-umeni-darovat