Když se „dávat“ stane cestou

„Možná je přesnější obraz transformátora: přijmout dar, „ztransformovat“ ho v jiný dar a potom ho dát někdy jindy někomu jinému… My na Západě se ale jako transformátoři necítíme,“ říká Libor Malý, zakladatel platformy Hearth.net. O co jde? A jak je to s tím účetnictvím?

Skříňka pro oblečení pro mimčo, převoz věcí v kombíku na trase Strakonice-Praha, vyslechnutí v těžké životní situaci nebo rady před cestou do Nepálu. Nabídka – poptávka…. Jak je to s tím marketingovým zákonem: kdo vlastně tvoří co? Na virtuálním tržišti Hearth.net jde ale o něco trochu jiného: Zda mám co nabídnout a sdílet s ostatními – a pak hlavně jestli to udělám.

Na otázku, co má projekt Hearth.net lidem přinést, Libor Malý, jeden z jeho zakladatelů, kdysi odpověděl: „Radost do života a změnu způsobu, jak lidé žijí a především myslí.“ V čem ona změna spočívá?

„Tak třeba v tom myšlení: Jako lidi potřebujeme nutně změnit směr, kterým jdeme. Jaké směry vůbec máme k dispozici? Dopředu – dozadu. Doleva – doprava. Nahoru – dolů. Ještě nějaké?“ interaguje se mnou Libor Malý.

(přemýšlím) Jmenoval jste asi všechny základní. V tom bude nějaký fígl.

Přesně tak. Pointa spočívá v tom, že v současné společnosti je lidské bytí a myšlení nastavené tak, že věci existují kolem nás a my budeme šťastní jen tehdy, pokud si tyto věci koupíme a vložíme je dovnitř. (rukama ukazuje gesto směrem k srdci) Do svého domu, na své tělo v podobě určitého oblečení, šperků, hodinek (dotkne se hodinek na své ruce) nebo do svého těla v podobě určitých zážitků… Když se narodíme, tohle nám řeknou, my to vezmeme za své a přesně tímhle způsobem v životě fungujeme.

Jenže tímhle způsobem ke štěstí nikdo nepřišel. A fígl ve změně myšlení je v tom, že směr, který je potřeba změnit, nevede zvenku dovnitř, ale zevnitř ven. V tomto okamžiku přichází otázka, co to vlastně je to „uvnitř“. A tady se člověk vydává na cestu sám k sobě. To je také to, co Maitrea dělá: nabízí lidem možnosti, jak se z různých pohledů a různými metodami podívat na sebe sama.

Tohle je tedy to, co lidem ve svých projektech předáváte?

Cílem je, aby člověk našel zalíbení uvnitř sebe. Protože jakmile se tak stane, objeví v sobě přirozenou onu kvalitu, se kterou se narodil. A je to právě tahle kvalita, která se musí začít realizovat a používat, a díky tomu pak prožívá štěstí a radost ze života. A nejčastější způsob, jak tuto kvalitu používat, je ten, že ji uvnitř uchopíme a začneme ji „dávat“ ven.

Na cestě štědrosti se ale objevuje několik překážek, tak první souvisí s tím, že naše společnost žije podle zákonů účetnictví „má dáti-dal“. Člověk tak má pocit, že když něco dá, o něco přijde a má míň. Jde o to překonat strach, že „nebudu mít dost“. V krátkodobém horizontu je to pravda; je potřeba vytrvat, protože to nějakou dobu trvá, než se nám naše štědrost „vrátí“. S tím souvisí druhá překážka na cestě: netrpělivost. Člověk to nesmí vzdát. Třetí překážkou je očekávání: něco dávat a přitom očekávat, že za to něco dostanu zpátky, neodpovídá principu daru. Aby to ale opravdu fungovalo, je zapotřebí, aby kromě dávání existovalo i přijímání.

Souhlasím. Pro řadu lidí to je velká výzva přijmout dar…

… nebo si dokonce o něj říct! Říct, že já také něco potřebuju! Protože jsme zase v účetnictví ve svých hlavách: když totiž něco dostanu, tak mám dluh. A musím za to něco dát. Tak druhého pozvu na kávu. Nebo mu okamžitě začnu něco tlačit: „A pojďte, vezměte si…!“ Pocit, že něco dlužím, je nesnesitelný. Protože já v tu chvíli vlastně nedlužím jenom jednomu člověku, ale celému Vesmíru…! A teď to, nedej bože, přijde poštou, takže ani nemám komu splatit…. (usmívá se) A co teď s tím?

Čím to podle vás je? Tento pocit „tíhy“, když máme přijmout dar a nic za něj nedat zpátky?

Velkou roli v tom hraje vědomí lidí, jak sami sebe vnímají vůči celku. Tady na Západě, především v anglosaských zemích, se vnímáme hodně jako individuality. „Já jsem tu sám za sebe.“ Kdežto na Východě daleko víc funguje to, čemu Dalajlama říká interdependency, tedy něco jako vzájemná závislost. Lidé tam jsou daleko víc součástí nějaké skupiny, rodinné nebo náboženské, ať už to jsou klany, komunity nebo různé sekty. A každý se vnímá víc jako zprostředkovatel: oni vědí, že dnes dostanou dar jenom proto, že zítra zase oni dají nějaký jiný dar někomu jinému.

Možná je přesnější obraz transformátora: přijmou dar a „ztransformují“ ho v jiný dar, který dají někdy jindy někomu jinému… My na Západě se ale jako transformátoři necítíme. Necítíme se být s nikým spojeni a jsme na to ještě hrdí, dneska je to móda, fotíme si selfie… Je pravda, že jsme sami za sebe. A zároveň žijeme v iluzi, že jsme nezávislí. Protože si nejsme vědomí vzájemné propojenosti a závislosti: kdyby někdo nevyrobil tento přístroj (ukáže na diktafon) a kdyby vám do něj někdo jiný neprodal baterky, tak tady teď nesvítí červené světýlko a nenahrává. Když si tohle uvědomíme, přestaneme cítit dluh, jakmile dostaneme dar. Protože víme, že až někdo jiný bude potřebovat a my budeme moci, tak dáme.

Udělat někomu radost tím, že mu dám něco, co už nevyužiji, ale on ano, je vlastně sobecké. Protože pocit, že někomu udělám radost takovou „maličkostí“, ve mně vyvolá radost. „Dávám“ a ještě z toho mám radost, protože on má radost…

No jasně! To je přesně to, co o sobě říká Dalajlama: že je největším sobcem na světě… (směje se) A když budou všichni sobci takovýmto (zdůrazní) způsobem, tak se budeme mít všichni dobře! Je sobectví a sobectví. Důležitý je směr, kterým to takzvané sobectví proudí. O dávání jako formě „sobectví“ se v dnešní době moc nemluví, to je pravda, možná by to stálo za větší iniciativu…

Dalo by se říct, že všechno, co jste zmínil včetně překážek na cestě štědrosti, jsou základní pilíře projektu Hearth.net?

V podstatě ano. Lidé na něm nabízejí, co mohou druhým dát, a zároveň mohou sdělit svou potřebu, pokud zrovna něco potřebují. A každý, kdo zrovna potřebuje to, co dotyčný nabízí, o to může požádat. A naopak pokud má a může dát to, co druhý shání a potřebuje, tak mu to může poskytnout.

Stalo se mi, že o můj dar požádalo víc lidí. Podle čeho se rozhodnout, komu dar dát?

No, podle čeho? V klasickém prodejním formátu často bývá rozhodujícím faktorem cena; kdo nabídne nejvíc, toho daná věc je. V případě daru ale nejde o peníze, jde o radost. A jak se radost projeví ve výběru, komu svůj dar dám? Tak, že se snažím svým darem udělat co největší užitek. A tak svůj dar dám někomu, kdo si to podle mě zaslouží nejvíc. Tak budu mít z věnovaného daru skutečnou radost.

Každý má ale svá vlastní kritéria, podle kterých určuje, co mu dělá největší radost. V tom je to férové. Například pro mě takovým kritériem je to, jak daný člověk prospívá společnosti. Určitě budu mít větší radost, když můj dar dostane maminka na mateřské dovolené nebo paní učitelka v mateřské školce než s odpuštěním nějaký „flákač“, který nic nedělá a jenom bere a společnosti nijak nepřispívá.

Kdo nebo co vás osobně na vaší cestě inspiruje?

(dlouze přemýšlí) Napadá mě přímo můj učitel Čhögjal Namkhai Norbu (učitel linie dzogčhenu, rozpoznán jako reinkarnace velkého dzogčhenového mistra Adzom Drugpy, pozn.red.), protože to je naprosto „normální“ člověk: nekouzlí holubice z rukávu ani z něj do dálky nesálá zář … V tomhle smyslu je úplně „obyčejný“ člověk a to, co učí, jsou také úplně jednoduché, až bych řekl „obyčejné pravdy. Které jsou ale zároveň v celém kontextu velmi hluboké!

A co mi přijde nejdůležitější: on tím, co učí, žije. A je tak příkladem toho, že i když žije jednoduše, tak žije v dostatku. (zdůrazní) Jemu se to prostě děje: nikdy nic nechtěl, ale je zahrnovaný vším. To je typický příklad toho, jak štědrost funguje v praxi.

Náš tip:

Tržiště samotné – mrkněte na Hearth.net a inspirujte se, jestli máte co nabídnout. Vězte, že každý má; i když si to o sobě nemyslí. Nebo to o sobě možná ještě neví. Pro inspiraci přidávám ještě odkaz k tématu ekonomiky daru.

Převzato: Rina Komorádová magazin.maitrea.cz