Jak dospět pomocí utrpení

Je to divné – nikdo ve škole neučí, že utrpení je k něčemu dobré. Teď nemyslím to utrpení, když vám vojáci vyvraždí rodinu a vyženou vás z domova, ale to trápení, které můžete zažít v civilizovaném světě, když třeba nemáte peníze nebo se s vámi rozejde partner.

Vezměme ty peníze. Ano, chudoba cti netratí, ať si prdel políbí bohatí, zní staročeské přísloví, ze kterého se dnes cituje už jen první část. Ale kdo se doopravdy domnívá, že mít nouzi je něčím přínosné? A přece tomu tak je.

S penězi to není nikdy tak dobré, jak je to zlé bez nich. Dvakrát v životě jsem zažil nouzi. Tehdy, když jsem byl ještě hodně mladý, chodil jsem o večerech po ulicích, koukal se okny do rozsvícených kaváren, ve kterých se smáli úspěšní manažeři bouřlivě se rozvíjejícího kapitalismu a jejich slečny. Já venku neměl ani na cigára. Jak sladce potom taková cigareta chutná, když vám ji někdo nabídne.

Ale uznávám, trocha nouze v mládí se nepočítá, to si zažil každý, snad s výjimkou těch, kdo se narodili do dobré rodiny. Nebo – s pohledem na místní historii, spíš to opravím na „do bohaté rodiny“. Jiná je však nouze poté, co se vám dlouhou dobu dařilo. Stalo se mi jednou, že jsem uskutečnil nerozvážný realitní tah, nákup a renovaci domu, do kterého jsem vložil všechny své peníze. Nebyl totiž důvod předpokládat, že příštím rokem nepřijdou další – bylo to tak doposud vždy.

Jak Vesmír odplácí

Navíc všechny ty motivační obrázky, co se šíří Facebookem, jasně vysvětlují, že člověk dostane od reality to, co sám očekává. Že nejjistějším způsobem, jak se dostat do nouze, je na nouzi myslet, zaobírat se strachem o peníze, neboť tím vysíláte negativní vlny, ty se šíří vesmírem, a s lidmi vysílajícími negativní vlny samozřejmě nechce mít nic společného nejen hotovost, ale vůbec nikdo. Pamětliv toho, já na nouzi jsem nemyslel, a stejně přišla.

Přišla s vlnou, kterou jsem nevyvolal ani svým negativním myšlením, ani strachem či neblahou karmou, neboť tou vlnou byla americká hypoteční krize, jež se přelila přes Atlantský oceán, Francii a Německo a zaplavila i Česko, takže firmy raději utáhly kohoutky, protože nebylo jasné, jak to s tou vodou bude teď dál.

A tehdy se nouze nepozorovaně připlížila. Nejprve naše firma přišla o pár klientů a další snížili investice. Tehdy ale ještě nic nevidíte. Protože přicházet o klienty, to se stává, neustále nějací odcházejí, jiní přicházejí a další přijdou.

Žijete si tedy dál svým životním stylem (hlavně nemít negativní uvažování!), létáte si po exotických destinacích a zvete dál celou společnost na večeře do Pálffy paláce a objednáváte vína za čtyři tisíce, protože zrovna na téhle fantastické slečně, co jste poznali minulý týden, přece nebudete šetřit, právě tento karneval musíte zažít, přesně tuhle úžasnou designovou věc potřebujete koupit, tenhle obraz je třeba získat do sbírky. Peníze budou, my nebudem.

Peníze sice tají na vašem účtu jako zmrzlina, ale vám to nevadí, vždyť přece příští měsíc určitě dopadne toto, ten další ono… Lidé v rodině jsou trochu nervózní, ale to se od žen očekává, ty jsou nervózní přece pořád, pak začnete být nervózní i vy (určitě někdo do vás vysílá negativní energii!)… A najednou jste v situaci, kdy na vlastní oči vidíte, že za tři měsíce nemáte na hypotéku.

Bez peněz bída převeliká

Všechny ty projekty, které vypadaly tak reálně, prasknou jako bubliny z mýdlové pěny. Zůstali jste sami – jen vy a trvalé příkazy na účtu. Ještě máte naštěstí tu soudnost, že nezačnete zoufale obvolávat známé a prosit o práci, protože víte, co si myslíte o člověku, který vás zná deset let a najednou si vás přidává na LinkedIn. A takové ty telefonáty „hele uvolnila se mi nějaká kapacita teď, nemáš něco, a teď to hlavní – jak se máš?“ také každý vycítí na sto honů.

Termíny splatnosti se blíží, a vám zbývá jen modlit se k bohu, ale na boha vy stejně nevěříte, protože jediné, čemu jste věřili, byly ty peníze.

A v tu chvíli začne ta krása. Je to jako krása zrození, protože se také odehrává v bolestech. Celé noci nemůžete spát. Děláte chyby: voláte kvůli možné zakázce lidem častěji, než máte. Tlačíte věci zbytečně. Nakupujete i nové kraviny pokaždé, když se na obzoru objeví nějaká šance, protože jste takhle žili roky a nedokážete ovládnout závislost po sebeuspokojování prostřednictvím shoppingu. V momentě, kdy se ta šance rozplyne, propadáte se do ještě hlubších úzkostí.

Telefon jste dřív nenáviděli za to, jak vyzváněl, teď kontrolujete, zda není vypnutý. Možná i někdy ve vaně brečíte, přestanete spát se svou přítelkyní, protože jste v takovém stresu, že na hraní si na tvrdého borce nemáte vůbec chuť. V noci se potíte a cítíte, jak řeřavý strach prochází vaším nitrem, rozedírá břicho a žaludek, stoupá v podobě úzkostné sladkokyselé vlny do srdce a vychází z krku v podobě žaludečních šťáv, aby pak pokračoval do hlavy, kde se usadí jako tupý tlak. Trvá to týdny, měsíce.

A potom zjistíte, že se s vámi něco polehounku změnilo. Že začínáte být vděčni za cokoliv hezkého. Že když se podíváte z okna, jste šťastní z toho, jak se na stromě vlní listy. Že se vám líbí, když je venku horko, protože z něj sálají vzpomínky na všechny ty Maledivy, že jste šťastní za déšť, protože vám připomíná chvíle v dětství prosezené za oknem u babičky, že vám ohromně chutná chleba s taveným sýrem, že jídlo za stovku voní skvěle i bez lanýžů za litr a že je báječné dát si pivo s těmi kamarády, které máte. Že svět je plný nádherných věcí, které jsou skoro zdarma, a neskládá se z potřeby mít byt za dvacet milionů, když teď máte jenom ten malý za pět. Dospěli jste. Stal se z vás lepší člověk.

K tomu je na světě dobré utrpení.

Převzato: Jakub Horák – http://nazory.ihned.cz