Doktorka z domu Trubačů

Asi málokomu z vás bude znít povědomě jméno Vlasta Kálalová. Takže to pojďme napravit, protože je to žena, na kterou by se zapomenout nemělo. Vlasta Kálalová byla česká lékařka a vědkyně, která se světa nebála. Narodila se na samém konci devatenáctého století kousek od Tábora a ve svých sedmnácti už uměla sedmi jazyky. Vystudovala medicínu a specializovala se na chirurgii, když se na jedné z přednášek nadchla pro léčbu tropických nemocí a rozhodla se, že založí ústav pro jejich výzkum přímo v Bagdádu.

Takhle: jsou rozhodnutí a jsou ROZHODNUTÍ. Vlasta Kálalová se rozhodla naučit ještě arabsky a persky. Předplatila si turecký lékařský časopis, aby rozuměla odborným výrazům a začala shánět finance na splnění svého snu. Ty jí nakonec poskytl, díky přímluvě své dcery Alice (zakladatelky Československého červeného kříže) sám prezident Masaryk. A Kálalová…prostě odjela do Bagdádu. Sama. S pár základními lékařskými nástroji. SAMA! Do háje.

Jasně, teď určitě přijde nějaký hrozný průšvih. To nemůže dopadnout dobře…

Ne.

Kálalová velmi rychle zjistila, že žena-lékařka je něco, co je v arabském světě k nezaplacení. Mohla totiž léčit jiné ženy, což bylo pro mužské lékaře tabu a logicky, těch špičkových ženských lékařek nebylo…no prostě nebyly. V její ordinaci si začali podávat dveře bohatí i chudí. Léčila dokonce i členy irácké královské rodiny. A samozřejmě sbírala vzorky tropických nemocí a posílala je zpátky do vlasti.

Málem bych zapomněl: ve volných chvílích  pro Národní muzeum začala sbírat místní hmyz. Celkem vytvořila sbírku více jak půl milionu (!) exemplářů a hned několik nových druhů objevila.

Před 2. světovou válkou se vrátila i s rodinou do Čech, zotavit se z těžké tropické nemoci. Tady jí zastihla válka. Samozřejmě v práci. V rodných Bernarticích si otevřela soukromou ordinaci. Tady jí také zastihla obrovská tragédie. V roce 1945 si její dům vybrala jednotka nacistů a zavraždili jejího manžela i dvě děti. Ona přežila s několika kulkami v těle. Byl poslední den války.

Kálalová se ale nevzdala. Začala znovu přednášet. Znovu cestovat a učit se jazyky a nadále se nikoho nebála. U Klementa Gottwalda orodovala do poslední chvíle za milost pro Miladu Horákovou a další vězně režimu. Bolševici jí to nikdy nezapomněli. V roce 1971 umírá zcela neznámá.