Deset let poté: Dan Gilbert o životě po “Překvapivé vědě štěstí”
TED je každoroční konference s heslem „myšlenky, které stojí za rozšíření“. Skládá se z přednášek nazývaných TED talks, které přednášejí zajímaví hosté z různorodých oblastí vědy, umění, politiky, vzdělání, byznysu, globálních otázek i zábavy.
Jedním z prvních speakrů byl Dan Gilbert, jehož video bylo jedno z prvních, které bylo sdíleno po světě pomocí internetu. Před deseti lety zde vystoupil s výzkumem, jehož název byl „Překvapivá věda štěstí“, týkajícím se porovnání velikosti štěstí mezi lidmi, kteří se stali bohatými, a lidmi, které osud upoutal na invalidní vozík. V průběhu celého desetiletí byl tento výzkum mnohokrát parafrázován či používán v motivačních videích i knihách.
Pro ty, kteří si výstupy z TED oblíbili, nám naše dobrovolnice přeložila jeden z článků, který uvádí pohled po deseti letech od prezentace této myšlenky.
Deset let poté: Dan Gilbert o životě po “Překvapivé vědě štěstí”
Když jsem v roce 2004 dělal tuto přednášku, pomyšlení na to, že by se videa mohla jednoho dne nahrávat na internet, se zdálo poněkud vzdálené. Nebyl žádný Netflix, ani YouTube a bylo to ještě dva roky před tím, než se objevila první TED přednáška online. Takže jsem si tehdy myslel, že hovořím k malému publiku, které přijelo na konferenci do Monterey v Kalifornii. Kdybych si byl uvědomoval, že za deset let postupně má slova vyslechne více jak 8 milionů lidí, asi bych a) si to lépe nacvičil a za b) se lépe oblékl.
I když to je lež. Já se nikdy neoblékám lépe. Ale nacvičil bych si to. V té době se TED přednášky těšily patrně menší důležitosti, a bylo v nich tudíž více improvizace, takže jsem zkrátka vzal nějakou PowerPoint prezentaci z předešlých přednášek, během letu do Kalifornie jsem ji troch upravil, načež jsem ji na pódiu zkrátka nějak odříkal. Ani zdaleka jsem si neuvědomoval, že toho dne dělám nejdůležitější přednášku svého života.
Mea Maxima Culpa (Je to má vina)
Když improvizujete, děláte chyby. A když vás přitom sledují miliony lidí, několik set tisíc si jich určitě všimne. V té přednášce jsem se dopustil minimálně tří chyb, což vím z mailů, které mi během minulých deseti let přicházely (a na které jsem zároveň poslušně odpovídal). Nyní jsem vděčný za možnost tyto chyby uvést na pravou míru.
Chyba č. 1: Výherci loterie a paraplegici. První chybou byla nesprávná interpretace faktů ze studie o výhercích loterie a paraplegicích, vypracované Brickhmanem, Coatesem a Janoff-Bulmanem v roce 1978.
Na 2:54 jsem řekl, že “rok po ztrátě možnosti používat nohy a rok po výhře v loterii, jsou paraplegici a loterijní výherci úplně stejně spokojení se svými životy.” Ve skutečnosti ale tyhle dvě skupiny stejně šťastné nebyly: přestože výherci loterie (M= 4.00) nebyli o mnoho šťastnější než kontrolní skupina (M= 3.82), jak loterijní, tak i kontrolní skupina byly stále o trochu šťastnější než paraplegici (M= 2.96).
Proč se tedy stala tato studie maskotem konceptu hédonické adaptace (uvykání si na podmínky)? Za prvé, většina z nás by čekala, že nejšťastnější skupinou budou výherci v loterii, což se nestalo. Za druhé, většina z nás by také čekala, že paraplegici budou o dost méně šťastní než kontrolní a výherní skupina, přičemž ve skutečnosti byli jen o něco málo méně šťastní (i když interpretace numerických rozdílů na ratingové stupnici je nepopiratelně obtížná). Jak podotýkají autoři studie: “Obecně vzato hodnotili výherci loterie svou výhru jako velmi pozitivní událost a paraplegici hodnotili tragickou nehodu, která je potkala, jako silně negativní událost, nicméně ani jeden z výsledků nebyl tak extrémní, jak by se dalo předpokládat.” Čtyřicet let po zveřejnění výzkumu se domnívám, že by se většina psychologů shodla na tom, že závěry této studie nejsou zrovna směrodatné, avšak s bodem vysvětlujícím neočekávanou moc principu hédonické adaptace by museli souhlasit, stejně jako mnoho pozdějších studií, zkoumajících téma mnohem efektivnějšími metodologickými postupy. Původní studie v originálním znění.
Chyba č. 2: Případ Moreese Bickhama. Druhé chyby jsem se dopustil při vyprávění příběhu Moreese Bickhama. Na 6:18 jsem řekl, že “strávil 37 let v louisianské státní věznici za zločin, který nespáchal. Nakonec byl ve věku 78 let zproštěn viny, díky důkazům DNA.” Za prvé je stále diskutabilní, zda zločin spáchal, či nikoliv. Jeho právník říká, že byl nevinný, justice věřila opaku a já nejsem soudce. Za druhé, pan Bickham nebyl zproštěn obvinění na základě důkazů DNA, ale spíše za dobré chování po odsloužení poloviny trestu.
To, jak se mi podařilo takhle pomíchat skutečnosti, mě nepřestává udivovat. Že by za to mohly špatné poznámky? Nebo snad špatné zdroje? Posedlost ďáblem? Je mi líto, už si to zkrátka nepamatuji. I když jsem pomotal tato doprovodná fakta, ta hlavní jsem měl správně: pan Bickham opravdu strávil 37 let ve vězení, při svém propuštění pronesl ta slova a také celou dobu byl (a stále ještě je) mnohem šťastnější, než jak by si většina z nás představila sebe na jeho místě.
Chyba č. 3: Nezvratitelnost podmínek. Třetím pochybením bylo přeřeknutí, kvůli kterému jsem vyřkl pravý opak toho, co jsem měl na mysli. Na 18:02 jsem řekl: „… protože nezvratitelné podmínky nevedou k syntéze štěstí.” Samozřejmě jsem chtěl říct zvratitelné, a ne nezvratitelné, což také dokládá transkript přednášky, ve kterém je to správně. Jen doufám, že tohle mé přeřeknutí nikoho neodradilo od svatby.
Ještě dál…
V přednášce jsem zmiňoval dva mé vlastní výzkumy a lidé mi často píší, aby se zeptali, kde se o nich mohou dočíst. Studie o lidech postižených ztrátou paměti, kterým byly ukazovány Monetovy obrazy, byla vytvořena ve spolupráci s Mattem Liebermanem, Kevinem Oschnerem a Danem Schacterem. Vyšla v Psychological Science. Studie o studentech Harvardu dělajících kurz fotografe vznikla ve spolupráci s Jane Ebert, otisknuta byla v Journal of Personality and Social Psychology. A jinak všechno ostatní, co jsem si kdy myslel, řekl, napsal, cítil, udělal, zvažoval, uvařil, vykouřil nebo snědl se dá najít zde.
Závěrem
Ta přednáška mě naučila něčemu, co jsem do té doby netušil: Normální lidi se zajímají o stejné věci jako já! Do té doby jsem se domníval, že psychologové si dělají výzkumy pro sebe navzájem a jen výjimečně jim podrobují bakalářské studenty v rámci výuky. V roce 2004 jsem si uvědomil, že na TEDu mohu obyčejným lidem vykládat příběh o lidské psychologii a že to dokonce některé z nich zaujme. Kdo by tohle čekal? Profesorem jsem byl už 20 let, ale tehdy mi poprvé došlo, že přednáškový sál může být přibližně tak velký, jako je náš svět.
TED jsem opouštěl s odhodláním věnovat část svého profesního života šíření vzrušujících objevů behaviorálních věd mezi lidmi. Tak jsem začal psát eseje pro New York Times, napsal jsem populární knihu Stumbling on Happiness (česky vyšla jako Škobrtnout o štěstí), ve spolupráci s veřejnoprávní televizí jsem udělal seriál This Emotional Life a dokonce jsem se objevil v reklamě odvysílané na finále amerického fotbalu Super Bowl ve snaze nabádat lidi k plánování budoucnosti. Ještě nevím, do čeho se pustím dál – bude to kniha, celovečerní film nebo rocková opera? Ať už to bude cokoliv, můžete z toho téměř určitě vinit TED.
Pro Hearth.net přeložila: Anežka Svobodová