Co v novinách nebylo aneb Rýnoltice 2. část

O prázdninách jsme v blogu převzali úžasný příběh z libereckého deníku o výpravčí s Rýnoltického nádraží. Měl oprávněný úspěch a tak, když tomu náhoda chtěla a jeli jsme okolo, prostě jsme se za paní Květou zastavili a bylo to setkání, o kterém vám rozhodně musíme napsat taky.

Úvodem je nutno zmínit, že zachytit a převézt do blogu atmosféru takového setkání je nad naše síly. Proud slov, nápadů, příběhů, plánů či historek, které paní Květa sype z rukávu své nádražní uniformy jakoby mimoděk, totiž nemá daleko niagarských vodopádů. A nikoho z nás nenechala ani na chvíli na pochybách, že je skutečně ryzí Hearthťankou i přesto, že zatím všechny své dary a dárky rozdává nebo dostává mimo naší štědrou sociální síť.

To takhle jednou zaťukal na okénko nádražní pokladny v Rýnolticích pán zanedbaného zevnějšku s tím, že potřebuje vlakem do Ústí a nemá na jízdenku. Nestává se to často, ale ten den si paní Květa řekla, že si udělá radost malým dárkem a lístek do Ústí koupila pánovi ze svého. „Ty ses Květo úplně zbláznila. Vždyť on do toho Ústí jede určitě něco ukrást,“ zněla reakce kolegů na nádraží. „Ale za to já přeci nemohu, to je jeho život. Jestli si chce svou karmu zhoršit, je to na něm.  Mě požádal o pomoc a já mu ráda pomohla,“ vypráví nám s jistotou v hlase Květa, jak tenkrát odpověděla. Jindy se zase z ničeho nic na pultu okénka objevila kytice v květináči. „Kde se tu vzala ty kytka? Čí to je?“ zeptala se Květa po příchodu do práce. „To je pro tebe, nechal to tady ten bezdomovec, co jsi mu milý týden dala housku a uvařila čaj,“ odpověděly kolegyně, které už dávno nad jejími radostmi a příhodami hlavou nekroutí. Co se dobrých skutků týká, nezůstává paní výpravčí jen u mezilidských vztahů. Když je třeba, s kamarády klidně vymaluje a zútulní čekárnu „svého“ nádraží, protože „se na to už nedalo koukat“ a s lehkým povzdechem dodá, že zaměstnavatel zpravidla pro její nápady moc pochopení nemá. Bodejť. „Nádraží přeci musí být unifikované a sterilní,“ dodáváme v kontextu toho paradoxu my, kteří bychom mnohem raději v čekárně viděli nástěnku s aktuálním všehoděním v Rýnolticích a okolí než poněkud fádní plakát s reklamou na rychlovlaky na lince Praha – Ostrava.

A není nás málo, těch co obdivujeme paní výpravčí Květu Slabou. Dokonce i spisovatel Jaroslav Rudiš patří do našeho fanklubu a jak je patrné z následující zprávy: Alois jede za Květou …, dějí se na nejkrásnějším českém nádraží věci nevídané a na autorské čtení toho dne dorazilo přes 200 lidí.

Vyprávění na nádraží nebere konce a jen tak mezi jednotlivými příhoda bere paní výpravčí cvrlikající telefony a nádražním ptydepe odbavuje vlaky projíždějící i ty co se v Podještědí zastaví.

A jak to vlastně dopadlo s tou knihovou? Přesně podle Hearthťanské matematiky. Nejprve byla rozdána ta původní knihovna, která čítala okolo 150 knih. „Jenže lidem se to tak zalíbilo, že začali vozit kufry a balíky svých knih ze zaprášených poliček a půdiček,“ vzpomíná paní Květa. Možná se jich na nádraží v Rýnolticích otočilo kolem tisícovky a to rozhodně nikdo nečekal. „Poznala jsem za poslední měsíce spoustu bezvadných lidí a jsem ráda, že se jim náš nápad s knihovnou líbil. Baví mě podobné nápady vymýšlet,“ uzavírá „pravá nádražácká duše“ paní Květa své vyprávění a my nasedáme do auta s přesvědčením, že ji do Hearth.net prostě nějak musíme zapojit.