Venkov jako živá komunita

Proměnu tradičního světa popsal německý sociolog Ferdinand Tönnies na konci 19. století, když stavěl do protikladu soudržnost tradiční vesnické komunity (pospolitosti), oproti rodící se moderní společnosti. Přitom pospolitost/komunitu popisuje jako něco přirozeného, tradičního. Komunitu charakterizuje jako „organický přírodní druh sociální skupiny, jejíž členové jsou spojeni pocitem sounáležitosti, vytvořený z každodenních kontaktů pokrývající celou škálu lidských činností.“

Oproti tomu moderní společnost s sebou nese procesy industrializace, urbanizace, sekularizace a individualizace, které umožňují odpoutání člověka od tradičních komunit, ale nenabízejí nástroje pro uchování sociální soudržnosti.

Doprovodným jevem společenských změn je od konce 18. století vznik spolkové činnosti, prazákladu občanské společnosti. Postupem času na to reaguje i právo – v našem prostoru byl prvním klíčovým zákonem zákon O právě spolčovacím z roku 1867. Tento zákon převzalo i Československo v roce 1918 a platil až do roku 1951. Rozvoj spolkového života je násilně přerušen v roce 1939 a poté definitivně zardoušen po komunistickém puči v roce 1948. Po roce 1989 je jedním z prvním přijímaných zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů. Postupně se obnovují i další formy neziskových organizací – nadace, církevní právnické osoby a obecně prospěšné společnosti. Po 1. 1. 2014 přináší další významné změny nový Občanský zákoník. Nestátní neziskové organizace jsou složkou tzv. třetího sektoru neboli občanské společnosti. Občanskou společnost můžeme jednoduše definovat jako sféru dobrovolné aktivity občanů, která je oddělena od státu a trhu, je tedy jakýmsi jejich doplňkem. V případě venkovských oblastí jsou to místní spolky a další neziskové organizace, místní filantropové a další angažované fyzické či právnické osoby. Jinak řečeno opět komunita.

Definice tradiční komunity

Velký sociologický slovník za synonyma termínu „komunita“ považuje pojmy „společenství“ a „pospolitost“ a komunitu definuje jako: „sociální útvar charakterizovaný jednak zvláštním typem sociálních vazeb uvnitř (mezi členy), jednak specifickým postavením navenek, v rámci širšího sociálního prostředí.“ Tradiční komunity byly vymezeny geograficky, protože pokud lidé chtěli vytvořit komunitu, museli být blízko u sebe. Tradiční komunita často bývá zároveň i komunitou náboženskou či jazykovou (národnostní). Člověk si ji zpravidla nevolil, ale narodil se do ní. Tato komunita poskytuje zázemí, známé a jasné prostředí a blízké vztahy, ale vyžaduje konformitu. Je tedy každé společenství automaticky komunitou? Nikoliv nutně, komunita má dle řady autorů ještě několik charakteristik:

Může existovat i jiná komunita, než pouze sídelní?

Ano, zájmová nebo dokonce i virtuální. Zájmovou mohou být všichni, kteří například mají zájem o pozvednutí daného místa. To kromě místních mohou být i jinde žijící rodáci, potomci emigrantů, jimi založené firmy, skupiny lidí oslovených například místní historií, krásou místí přírody apod.

Současný venkov a jeho problémy

Na venkově žije 2,6 miliónů občanů ČR, což je 26,3 % obyvatel, ale 90,6 % z celkového počtu obcí (a měst) v ČR. Tyto obce zaujímají 76,9% podíl na výměře celé ČR. Zajímavé je srovnání s počtem obyvatel, kteří žijí na venkově v 15 („starých“) zemích Evropské unie, v České republice a v Jihočeském kraji. Vidíme, že přes bohatou dotační politiku EU pro zemědělství, v tzv. „starých“ členských státech EU žije na venkově mnohem méně obyvatel než v ČR, zatímco Jihočeský kraj je ještě nad jejím průměrem. Zde na jihu tedy žije ve vsích více jak 1/3 obyvatel.

Srovnání EU a České republiky – podíl venkovských obcí

Výrazným problémem celé české společnosti (a je to problém celé Evropské unie) je stárnutí obyvatelstva. Obce celkově jsou na tom lépe než města, byť i v nich se situace zhoršuje. Vyloženě špatně jsou na tom naopak malé obce a obce na periferii. Ty stárnou výrazně rychleji, protože je opouštějí mladí lidé a rodiny s dětmi.

V případě otázky „Co s tím?“ nebo „Kdo to má řešit?“, bývá skoro vždy první odpovědí, že „Stát!“, který by měl to či ono. To je jistě jedna z možností, lhostejno zda je státem myšlena ústřední vláda či kraj nebo Evropská unie. V případě zásadních věcí, jako například pomoc při povodních, výstavba dopravní infrastruktury, dopravní obslužnost, má stát či kraj jako jediný prostředky zasáhnout výraznou měrou. Nevýhodou intervence státu je, že zpravidla déle trvá, s výjimkou

akutních a velkých havárií a katastrof. Navíc prosazení nějaké systémové změny je velmi obtížné. Jistě, svaz měst a obcí nebo místní akční skupiny společně mohou prosazovat, či prosadit nějakou změnu, ale ve finále není jisté, zda bude mít přesně tu podobu, kterou v daném regionu potřebujeme, a zda k nám vůbec doputuje. V následujících příkladech dobré praxe chceme ukázat, že významnou roli v oživení současného venkova může sehrát místní komunita nebo oživení této komunity.