Vaše příběhy: Veronika Pavelová

S radostí uveřejňujeme povídání o životních radostech uživatelky Hearth.net Veroniky. Její vtipná nabídka daru slušně vychovaných octomilek rozesmála nejen celý náš tým.

Když mi bylo nabídnuto napsat tento článek, s chutí jsem si sedla k notebooku, sebevědomě jsem se narovnala, v obličeji nadšený výraz. Zhluboka jsem se nadechla, připravila prsty na psaní… a zase vydechla, ,,zhroutila,, se do shrbené polohy, prsty padly na klávesnici, obličej se protáhl do beznadějné grimasy. Chvíli jsem koukala na prázdnou stránku. Znovu jsem se narovnala, nadechla, rozzářila obličej. A nic. Zase nevím. Nevím, jak začít. Šla jsem si uvařit čaj. Sedla jsem si znovu před prázdnou stránku. Zamyšleně se napila. Spálila si pusu.

Takže. Napsat hravý článek o úsměvech, předávání radosti a štědrosti. Řekla bych, že základ je v maličkostech. Pustit druhého v obchodě před sebe, když kupuje jen pár věcí. Usmát se na někoho, když jde naproti nám. Co se týče mě, občas jsem asi trochu extrém, ale baví mě to. Například, většina lidí se v létě válí na lehátku v bazénu prostě proto, aby si užili sluníčko, vodu a volnou chvíli. Já zachraňuji brouky. Když zachráním broučka, který se topí ve vodě, nechám si ho na prstu a sleduji ho, jak si postupně suší nožky, jednu po druhé. Pak křídla. Opatrně si je otírá a postupně rozvírá. Jakmile jsou suchá, několikrát je roztáhne, vyzkouší, zda už ho ponesou kam potřebuje, a potom vzlétne.. Zrovna jsem strávila půl hodiny života pozorováním brouka. Proč ne?

Když mi bylo asi 13 let, šla jsem v našem městě do obchodu nakoupit pár potravin. Zaplatila jsem a vesele šla přes náměstí, kolem hlavní silnice a skoro u vchodových dveří jsem zjistila, že si nákup nesu hezky v plastovém nákupním koši. Zasekla jsem se. Přede mnou stála paní, která sledovala mou situaci. Čekala, co se bude dít. Chvíli jsme na sebe koukaly a pak společně propukly v smích. Otočila jsem se a celou cestu zpátky jsem měla rohlík nejen v košíku, ale i na tváři. Lidé kolem to vnímali. Vždy se podívali na mě, potom na košík a začali se smát. Tak jsem zpestřila den nejen sobě, ale i kolemjdoucím. I když jsem při tom byla rudá jak rajče.

Často nestíhám. Už jako malá jsem mamce místo ,,za chvílí,, říkala ,,za tři chvíle,,. Věděla jsem, že chvíle je pro mě moc krátká doba. Na budík vstávám až po několikátém opakování a věřím tomu, že na první zazvonění dokáží vstát jen přímí potomci Chucka Norrise. Ale udělala jsem si z toho přednost. V práci už kolegové přemýšlí, že začnou sázet na to, o kolik minut přijdu pozdě tentokrát.

Dřív jsem brala věci dost vážně. Postupem času ale člověk přijde na to, že takhle by to nešlo. Mám jeden příklad z práce, na noční. To jsem ještě pracovala na montážní lince. Občas jsme si to tam zpestřovali různými nevinnými blbůstkami, aby čas rychleji utíkal. Jednu směnu někoho napadlo, že na sebe budeme bafat. Ohromná zábava. Ke konci směny jsem se bála jít i na záchod. Ale o tom psát nechci. Teprve ve chvíli, kdy jsem stála u montážní linky a před sebou jsem viděla dvaatřicetiletou maminku dvou dětí, jak běží chodbou po čtyřech jen proto, aby nepozorovaně bafla na kolegyni, jsem si po chvíli strnulého zírání s otevřenou pusou řekla: ,,Sakra, čert to vem. Tohle je fakt boží…“

V mé další práci jsem připravovala jídlo pro zákazníky přímo před nimi. Bavilo mě dělat jim radost a těšilo mě, když odcházeli s úsměvem a rádi se vraceli. Občas jsem poznala, že nemají náladu a tak jsem solidárně mlčela a jen sestavovala jejich objednávku, ale byli i tací, kteří pochopili můj zvláštní smysl pro humor a to pak byla prča. Jeden pán se udiveně zeptal: ,,To je ale opravdu obrovský sendvič, jak ho mám sníst?“ Odpověděla jsem: ,,To musíte vykloubit čelist, jako had.“ Pán se na chvíli odmlčel a pak smutně řekl: ,,Ale já se jmenuju Kavka, já mám zobáček.“ Ještě chvíli přemýšlel a pak vesele dodal: ,,Tak já to vyzobu!“ A bylo po problému.

Taky si myslím, že hodně důležité je si v životě uvědomovat, jaké máme obrovské štěstí. Za jakoukoli maličkosti můžeme cítit vděk. Ale nejvíc asi za to, že jsme zdraví. Když jsem jela na vyjížďku na koni, tak mě v trysku shodil. Chvíli jsem letěla vzduchem jak létající Čestmír a potom jsem dopadla přímo na hlavu na zmrzlé podzimní pole. Neměla jsem tehdy přilbu a měla otřes mozku. Celý den jsem si nepamatovala a nevěděla jsem, co tam dělám a jak jsem se tam dostala. Nic se mi ale jinak nestalo. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. A já jsem vděčná, že jsem zdravá a že to nemělo žádné následky.

On ten život opravdu není tak hrozný, pokud se na něj dokážeme dívat i z jiného úhlu. Život dokáže být i opravdu nádherný a veselý. A pokud někdo doopravdy nemá smysl pro humor nebo nedokáže pohotově vytvářet vtipné konverzace (čemuž nevěřím, vše jde, když se chce), stačí i zdánlivá maličkost.
Byla jsem s kamarádkou v Praze. Chtěly jsme si posunout vlastní hranice. Dostat se za komfortní zónu známého, jistého a pohodlného. Původní plán byl zeptat se na cestu a podobně. Ale nebyla bych to já, abych si nevymyslela něco spešl. Řekla jsem si, že obejmu náhodného člověka. Padl mi do oka pán, který na náměstí dělal bubliny něčím, co si zřejmě sestavil sám. Byly to dvě dlouhé tyče a mezi tím provázky zamotané do několika ok. U toho měl kýbl s jarovou vodou, do které provázky namáčel. Přišla jsem za ním a zeptala se, jestli ho můžu obejmout. Odpověděl: ,,NE!“ To mě zarazilo. Prvně jsem chtěla odejít. Ale nevzdala jsem se. ,,Proč ne?“
,,Protože jsem nasranej. Lidi neplatí a já potřebuju doplatit nájem.“
,,Tak já vám tam něco hodím, stejně jsem se na to chystala.“
,,Nee! Tak to ne, takhle ne, to radši to obejmutí! 😀 “
Hodila jsem mu tam peníze a on řekl: ,,Mockrát děkuji! A za to vám dovolím si to zkusit!“ S velkou radostí mi ukázal, jak to funguje a vyzkoušela jsem si megabublifuk. Potom jsem řekla: ,,Tak a teď to obejmutí.“ Pevně jsem ho objala a on po chvíli: ,,A víte, že je to opravdu mnohem lepší? Cítím se mnohem lépe. Děkuji.“
Potom se s námi ještě vyfotil a s úsměvem, šťastní jsme se rozloučili. Když jsme se po chvíli z dálky podívaly jeho směrem, stále se smál, tancoval a plný radosti dělal pro lidi bubliny. Jeho den se změnil z nasraného na nádherný. Přitom stačí jen nezištně někomu udělat radost. Z čisté radosti ho obejmout. (na fotce vpravo je vidět ten pán, jak celý září) i když ještě před pár minutami byl ,,nasranej,,)

Šla jsem dál a když jsem byla v té radost dávající náladě, tak jsem se podívala na mladou holku, která měla moc krásné barevné copánky. Když jsem k ní šla, bylo vidět, že si myslí, že jí budu něco nabízet, na něco se jí ptát a tvářila se odtažitě. Jakmile jsem jí pozdravila a řekla jsem jen, že má moc krásné vlasy, tak se její uzavřený výraz proměnil v překvapený a hned na to ve šťastný. Začala si vlasy hladit, usmívat se a radostně poděkovala. Celá se rozzářila.

Neměla jsem lehké dětství. Ono to často bylo spíš dost těžké, ale vždy má člověk na výběr. Tím, že si budu vylévat zlost na ostatních si život lepší neudělám. Občas asi člověk potřebuje projít určitým trápením, aby přijal život, jaký je a pochopil, jak poslat podporu, radost a pomoc zase dalším lidem.

Přeji nám všem spoustu usměvavých a radostných dnů. A pokud přijdou nějaké horší, tak si z nich prosím vezměme poučení a jděme vesele dál. Budeme o to silnější.

Veronika Pavelová