„Co je štěstí?“ Můžeme se zeptat s klasikem a najít tisíc odpovědí. Spoustu mnohokráte opakovaných pravd, které se mimo ty nejtěžší chvíle obvykle míjejí účinkem, protože znějí dutě, ne-li nadutě: štěstí je, když jste živí a zdraví, máte jeden druhého a máte budoucnost.

Štěstí je HarmonikaSpoustu malých odpovědí, které se bolavě zaseknou do srdce a nad kterými útlocitný čtenář slzu uroní: nejdřív smích, pak úsměv, nakonec alespoň klidné zavření víček. „Mám tě ráda,“ o kterém nikdy před tím nevíte, jestli už bylo naposled. Stisk ruky a prsty zapletené do vlasů, které možná měly být posledním pohlazením.

Myška má ovšem ve věcech jasno, a tak nás naučila tápání a výše uvedenou otázku pro nás vyřešila.

V posteli vedle polštáře měla naskládané hračky, které si nejprve podle přání brala do ruky; nějaké to plyšové zvířectvo a další oblíbené předměty, jejichž seznam se průběžně lehce obměňoval, ale většinu času obsahoval dřevěnou foukací harmoniku, červenou s růžovými srdíčky, kterou přivezla jedna návštěva z Anglie.

Postupem času jsme hračky začali dávat Myšce do ruky my. Obvykle jsme jí jich nabídli několik a ona si vybrala tu, která se jí zrovna líbila. Držela ji pak v ruce tak dlouho, dokud ji to bavilo; někdy to bylo i potom co usnula, a dotyčnou hračku jsme druhý den ráno dlouho hledali na posteli, v posteli a případně též pod postelí.

Nebylo vždycky snadné se trefit; mluvení Myšku namáhalo, takže málokdy sama žádala něco konkrétního a nechávala na nás, ať se snažíme. Ale harmonika patřila k oblíbeným kouskům, se kterými jsme jen málokdy šlápli vedle. Myška už ji dávno neufoukla, ale stejně ji s oblibou spokojeně svírala v prstech.

A pak jednou, když jsme poklidně ležící Myšce vtiskli do ruky harmoniku, stiskla ji, spokojeně se usmála a zřetelně řekla: „Štěstí…“

Co byste chtěli víc?

Štěstí je harmonika.

Text pochází z archivu domácího hospicu Cesta domů