Skutečná podstata štědrosti

Odjakživa si pamatuji sousloví „Co dáš, to dostaneš zpátky.“ Valnou většinu života jsem mu ale nerozuměla. Až jsem ho jednou skutečně prožila a pak už nechtěla prožívat nic jiného. Nejprve jsem si myslela, že to funguje nějak takto: někomu pomohu a on mi pak pomůže také, nebo někomu něco daruji a on mě obdaruje později také. Tomuto principu se říká obchod. Něco někomu dám a čekám za to na oplátku něco podobného (stejně cenného). Něco zkrátka musím od daného člověka získat zpět, protože má vůči mě nějaký závazek. Cítí se být dlužen, a to jen proto, že vycítil, že já za to budu chtít zase něco nazpět. On by to udělal stejně. A tak mi nakonec něco dá. Znáte takové ty sousedské tahanice, kdy nám sousedka třeba něco věnuje (vajíčka, cukroví, kousek koláče) a my jí za to chceme dát peníze (cítíme se dlužni)? Ona je však nechce (protože by se pak cítila dlužna ona), a tak je odmítá, ale my jsme neoblomní a nechceme mít nesplacený závazek, a tak jí peníze vnucujeme a ona se brání, až nakonec třeba rezignujeme, jdeme domů, ale druhý den přijdeme s upečeným koláčem my. J Za tímto chováním může být jistá vypočítavost, potřeba dělat se lepším a důležitým člověkem, potřeba získat pochvalu. Ale vůbec ne ryzí laskavost. Stejně tak ocenění, které můžeme dostat slůvkem „děkuji“ je jistou formou odměny. Znáte to? „Já jsem mu zaplatil kafe a on mi ani nepoděkoval!“

Pak existuje druhá možnost, jak toto sousloví chápat. Když jsem prokoukla dobře schované ego za výše popsaným způsobem štědrosti, začala jsem si myslet, že princip funguje nějakým záhadným způsobem (kouzlem) například takto: věnuji dvacet korun na charitu a jednou se mi těch dvacet korun někde jinde vrátí. Třeba je jen tak najdu na zemi, nebo dostanu nečekanou slevu, koupím zboží v akci… Nemůžu zkrátka jenom dávat, musím nutně zase někde jinde dostávat. Takže když dávám, tak jsem v klidu, protože vím, že se mi to jednou někdy a někde vrátí zpět. To je ale opět jen obchod, výměna, i když ne s konkrétním člověkem, ale můžeme říci s vesmírem, se životem. Pořád mě to ale nutí dávat jen proto, že vím, že dostanu. A to je kámen úrazu. A pocit uspokojení? Ten cítím jedině, až dostanu to, co jsem někdy předtím dala. I když by to mohl být spíše pocit úlevy: „No konečně se mi to vrátilo, už jsem si říkala…“

Skutečná štědrost pro mě ale znamená něco úplně jiného. Znamená to někomu něco dát a absolutně nic od toho nečekat. Ani od něj, ani od nikoho jiného. Nečekat na šťastnou náhodu nebo na zákon přitažlivosti, na konečné zúčtování, na odměnu v nebi. Nečekat vůbec na nic. Já zkrátka někomu něco dám a nechci za to nic nazpět. Je mi jedno, jestli se mi to vrátí nebo nevrátí. To, co doopravdy dostanu zpět, jak říká uvedené sousloví, je pocit. Pocit spojení, lásky, sdílení, pocit naplnění. A ten přijde okamžitě. Už jen myšlenka na to, že někoho obdaruji, zapříčiní hřejivý pocit v mém srdci, úsměv na mé tváři a slzy dojetí v mých očích. A tento pocit je nespočetněkrát více, než jakákoli hmotná odměna na tomto světě. Když někomu dáme něco jen tak, o nic nepřicházíme. Naopak! My tím získáváme okamžitou silnou energii, energii lásky, která vzniká v nás, kvůli nám a pro nás. Na okamžik se spojíme s něčím univerzálním, nekonečným a nepopsatelně uspokojujícím. Nic jsme nechtěli – a přišlo vše.

Nic z toho bych ale nepoznala, pokud bych se nerozhodla pro to být vědomě štědrá a obdarovávat lidi kolem sebe. Ve správný čas mě oslovil starší pán a věnoval mi odznáček s nápisem „Jsem pro každou štědrost“, který mě dovedl k projektu Hearth.net, kde se lidé prostřednictvím inzerátů vzájemně obdarovávají věcmi, které právě nepotřebují a dělají si tak radost – prostě jen tak. Tato myšlenka mě doslova nadchla, a tak jsem se ihned zapojila a začala poznávat, proč je štědrost tak mocná.

Za souslovím „Co dáme, to dostaneme zpět“ se však ukrývá ještě něco více. Nejde tady totiž až tak o hmotné věci jako takové. Věci jsou jen prostředkem, symbolem. Jde zde o mnohem hlubší pravdu, o základní pravdu – pravdu o lásce, pravdu o nás samotných. Dáme-li opravdovou lásku, dostaneme ji zpět (sami od sebe). Je to proto, že lásku nelze vlastně dát nikomu jinému kromě nás samotných. Přála bych si dát ji vám všem, přála bych si obdarovat každého z vás, ale skutečnost je taková, že lásku si můžete dát jen vy sami. Znamená to poznat sami sebe – uvědomit si, kým doopravdy jste, rozpoznat svou prapůvodní podstatu – objevit zapomenutou lásku, kterou jste vy sami. A tu znovu objevíte, pokud odhodíte veškerá očekávání, veškeré touhy a chtění a vrátíte se zpět do svého srdce. Ono totiž jediná věc, kterou s nějakou věcí odložíme, je jenom naše ego. A bez ega se můžeme spojit s všudypřítomnou laskavou a radostnou energií a naplnit se jí až po okraj. Proto je štědrost a obdarovávání jedna z nejduchovnějších věcí, kterou při hledání sebe sama můžeme učinit.

S láskou Honey

Převzato: www.bytprostestastny.cz