Prožívání zázraků ve světě daru

Byl jsi někdy součástí něčeho takového, kdy se zdá, že vše hladce plyne, kdy se znovu a znovu ocitáš ve správný čas na správném místě, abys narazil na toho pravého člověka? Kdy se dostaví všechno, co je potřeba, a to často naprosto nečekanými způsoby?

Kdybychom se dokázali naučit plynout s proudem synchronicit, měli bychom přístup k síle, která je větší než cokoliv, čeho je svět založený na síle schopen dosáhnout.

Pokud neusilujeme o to, aby se něco stalo, a ono se to přesto stane, pak jak se to tedy stane? Zjevně se to děje jako dar. Možná jste si všimli, že velmi štědří lidé sami přitahují nejvíce darů. Proto když věnujeme své životy službě, budeme prožívat víc těchto příznivých událostí. Jsou klíčem k tvořivé síle, která přesahuje starou představu kauzality.

Cokoli, čemu dnes stojí za to zasvětit život, si žádá některý z těchto zázraků, tedy takových věcí, které neděláme a nemůžeme je přimět, aby se staly, protože přicházejí jako dary.

Tento svět zázraků, ty věci, které nemůžeme přimět, aby se staly, je světem daru. Abychom v něm mohli žít, musíme nechat odejít staré způsoby kontrolování, držení a potlačování. Musíme se naučit vidět svět očima daru. Většina z nás žije současně v obou světech, v tom starém i v tom novém, proto je naše prožívání zázraků tak náhodné.

Neznamená to, že bychom neměli plánovat, jak nejlépe umíme, ale neměli bychom se omezovat pouze na to, co dokážeme naplánovat.

Mnoho jednotlivců začíná objevovat, že ty věci, o kterých vědí, jak je získat, už nechtějí. Vydávají se na cestu vděčnosti, štědrosti a důvěry, přijímají vizi a postupně ji začínají naplňovat.

Nejprve musíme zachytit záblesk něčeho, co rozpoznáváme jako opravdové. Důvěřovat okamžiku jasnosti a nést ho dál, proměnit ho ve víru a jednat podle ní uprostřed všech hlasů, které říkají, že je to bláznivé nebo nemožné.

Čím hlubší je naše služba tomu, co se chce zrodit, tím snáz se mohou uspořádat synchronistická setkání a náhodné příznivé okolnosti, jež nám umožňují dosáhnout toho, co se nachází za hranicemi chápání příčiny a následku.

Primární „technologií“ věku znovusjednocení je služba. Každý z nás máme jedinečné dary, které nás přitahují k práci, pro níž jsou tyto dary nejvhodnější. Nabízíme náš čas a energii, naše dovednosti a životní dary, vstupujeme do důvěry a opouštíme zvyk starat se nejprve a především o sebe samé. Z takového nastavení se rodí ohromná síla.

Naše rozšířená „já“ jsou daleko silnější a méně ustrašená, než osamocený jedinec, který ve své oddělenosti může ovládat svět pouze silou a který s údivem a ostražitostí pohlíží na ty úžasné shody náhod, jež se jedna za druhou dějí, zatímco se on pouští do služby. Protože tohle nejsou věci, o kterých víme, jak je „přimět“, aby se staly, zjevně se dějí jako dary, potvrzující princip daru – to že dávání a přijímání se vždy nakonec dostane do rovnováhy.