Vážím v Bille jablka. Stojí vedle mne shrbená malá paní v kabátku.
„Prosím vás, já jdu na operaci očí, skoro nevidím, je mi pětaosmdesát let, jsou ta jablka dobrá?“
„Jsou sladká, nebojte.“
„Vyberete mi, prosím dvě, nějaká hezká a zvážíte mi je?“
„Samozřejmě.“
„Děkuji, jste hodná, nesu je synovi k narozeninám, nemám peníze na dárek. On má rakovinu, má za sebou dvacet chemoterapií. Spálili mu nohu.“
„To mi je moc líto.“
„Kolik ta dvě jablka stojí?“
„12 korun.“
„On je rozvedený, i já, kdysi mi muž utekl se sekretářkou, po dvaceti letech manželství. Byla mladá.“
„To se nedělá, to ne. Tady máte ty jablka. A nebojte, všechno bude dobrý.“
„Dvanáct korun, to je moc, to nemůžu.“
„Kolik je synovi?“
„Zítra padesát.“
„Pojďte, já vám to zaplatím.“
Přiházela jsem jí do sáčku dalších pár jablek, v regálu jsem vzala bonboniéru a přidala ke svému nákupu.
Věci si strčila do tašky, utřela oči vrásčitou rukou a podívala se na mne.
„Děkuji, možná zítra umřu, možná pozítří, ale narozeniny udělám Jeníčkovi hezký.“
Otočila se a šouravým krokem odešla.
A já se vrátila, koupit si balík papírových kapesníků.

Převzato se souhlasem z facebookového profilu Zuzany Dostálové