Máte to taky? Spoustu skvělých lidí ve svém životě, kteří se ho nějak dotkli, někam ho posunuli, pomohli, sdíleli s Vámi kus života nebo jen důležitý či milý okamžik – prostě lidi, kteří se Vám vrací v myšlenkách?

Mám pocit, že jsem denně vděčna mnoha lidem, které znám nebo jsem je třeba i jen krátce potkala, za to, že prošli mým životem. Často si na ně vzpomenu, spontánně se mi vybavují v mysli. Někdy najdu příležitost, jak jim říci, napsat nebo za smskovat, jak jsou skvělí a jak moc pro mě znamenají. Většinou mi ale takové myšlenky jen s houfem ostatních proletí hlavou, aby vzápětí zmizely, aniž by se ti, jichž se týkají, cokoli dozvěděli. Možná jim pak popřeji k narozeninám nebo vánocům, začala jsem však taková přání vnímat jako mělká a bez obsahu. Taková přání z povinnosti.

Ale jak tedy najít způsob říci lidem, kteří jsou pro mě důležití, že jsem ráda, že jsou? A jak to udělat, aby se to dozvěděli všichni nebo aspoň hodně z nich?

Jasně, napíšu o nich blog!

Blog o lidech, kteří jsou úžasní, i když si toho často ani sami nejsou vědomi.
Zachumlaní do běhu každého dne nevnímají, jak báječní vlastně jsou.
Měl by jim to někdo říkat. Často jim to opakovat. A poklepat jim při tom lehce po rameni. Políbit třeba jemně na tvář, dotknout se jejich ruky.
Nebo se jen mile usmát.

Jako onehdy v metru ta nádherná žena.

Seděla šikmo proti mně a byla prostě krásná. Ne klasicky krásná ve smyslu „hezká“, i když i to byla. Byla krásná tím, kdo byla. Mohlo jí být přes čtyřicet, možná víc. Měla kolem sebe světlo svěžesti a moudrosti, takové to světlo Opravdu Krásných Lidí. Pokukovala jsem po ní, tajně, abych nerušila její soukromí. Ale pak se naše oči setkaly a ona se na mě nádherně a naplno usmála. Rozsvítil se mi den. Vyměnily jsme si úsměvy a nevyslovené „vím, že víš, že vím“.
V tu chvíli nám bylo oběma hezky.
Prostě jen tak – z lidské blízkosti.

Chvíli jsme se obě v té náladě slunily. Pak přišla stanice a ta nádherná žena mi pořád s tím „vím, že víš, že vím – pohledem“ řekla: „Na shledanou“

Pokývla jsem taky: „Na shledanou“ věda, že se vlastně neloučíme.

Některé okamžiky trvají jen zlomek času a přesto napíší celý příběh bez jediného písmene.

Jiné trvají celou věčnost, popíší mnoho listů papíru, zaberou mnoho času a slov a nic laskavého neřeknou.

Ale ty, které se nám zapíší do srdce, jsou tam napořád. A vždycky si je můžem přečíst. Znovu a znovu a znovu.

A tak bych ráda těmito několika slovy poděkovala všem, kdo prošli a prochází mým životem a zanechávají v něm svůj otisk, v podobě okamžiku nebo příběhu, který mi svítí na cestu nebo naopak přijímají moje světlo, aby lépe viděli na tu svou. Je vás tolik, že vás ani neumím vyjmenovat. Díky, že jste. Díky, že jste, byli a budete. Jste nádherní a mám vás ráda.

Iveta Vrbová – převzato: http://ivetavrbova.blog.idnes.cz