Nic není ztraceno

Již po deváté jsem letos v srpnu strávil část dovolené se svou rodinou spolu s několika dalšími v nádherném prostředí Novohradských hor. Jedna z českobudějovických dětských organizací, která má zde svou základnu, poskytuje po skončení svého hlavního třítýdenního tábora toto zázemí dalším zájemcům. Základna, kde se nachází jedna centrální dřevěná budova a několik stanů s podsadou, leží v malém údolí na břehu svérázné říčky Černé. Z druhé strany tvoří přirozenou hranici tábora vzrostlý les s čilým bublajícím potůčkem, který se klikatí mezi různě velkými kameny, až balvany. Prostě nádhera. Všichni se na tento srpnový týden velmi těší a pobyt v tomto prostoru spojený s ležérním komunitním způsobem života, kdy každý spontánně dělá, co je právě potřeba a co má rád, nás všechny doslova nabíjí a dělá nám dobře. Přes den volně probíhá něco jako program na předem zvolené téma, které je každý rok jiné a večer se pravidelně usedá k ohni, kde se zpívá při doprovodu kytary. Každý rok je to podobné. Až letos jsem zaznamenal jednu změnu, která mě zaujala a která si vyžádala mou pozornost.

Hned první večer po našem příjezdu se dva kluci, jedenáctiletý Martin a o dva roky mladší Lukáš, rozhodli, že vybudují ve starším týpí, které máme většinou také k dispozici, ohniště. Nic divného, již několikrát nám tento indiánský přístřešek při deštivém počasí dobře posloužil, což mělo vždy svou zvláštní atmosféru. Sám jsem často při minulých pobytech z týpí několik dní ani nevycházel a funkce správce ohně uvnitř mi vysloveně seděla. Když jsme večer zapálili táborák, přesunula se skupinka dětí různého věku vedená Lukášem a Martinem ihned do týpí, aby zažehla svůj vlastní oheň. Bylo to poprvé za celou dobu, co tábor navštěvujeme, a snad i proto pro nás trochu nezvyklé. Byl jsem zvědavý na reakce ostatních. Čekal jsem, že se někdo z dospělých bude snažit děti nějak usměrnit a vysvětlit jim neekonomičnost jejich konání, když hoří dva ohně vedle sebe, nebo, že někdo bude vyžadovat přítomnost dětí v naší společnosti, třeba z bezpečnostních či výchovných důvodů. K žádné takové reakci však nedošlo, a to ani poté, co se týpí začalo plnit dalšími dětskými zvědavci různého věku. Náš lehký údiv neustával, když se tato situace opakovala také následující večer a i ty ostatní. Pobyt ve stanu tvaru kužele si u dětí získával stále větší oblibu a nejednou si v pozdnějších večerních hodinách odnášeli rodiče své spící ratolesti do stanů, aby je uložili ke spánku. Dospělí se také často setkávali s jemnou, ale zcela jasnou prosbou dětí, aby se moc dlouho nezdržovali v jejich posvátném prostoru, který v indiánském přístřešku zcela ovládly. Kupodivu s tím nikdo z nás neměl problém, což mě potěšilo. Posílilo to můj dojem, že se svět kolem nás opravdu mění a s ním např. i lidé z našeho táborového společenství. Ještě před pár lety by s tím možná někdo problém mít mohl. Tím to však celé neskončilo. Další vývoj situace byl pro mě velmi zajímavý.

Předposlední den našeho pobytu, bylo to ve čtvrtek, jsme jako každý večer usedli k ohni. Dospělí s těmi nejmenšími k jednomu a ostatní děti k druhému v týpí, jako obvykle. V naší skupině se začala pomalu projevovat lehká únava, a tak jsme strunný nástroj z futrálu ani nevytáhli a mlčky jsme jen tak hleděli do plamenů. Zato v týpí jela zábava naplno, po nějaké únavě ani stopy. Lukášova kytara byla slyšet po celém táboře, stejně jako zpěv ostatních dětí. Nejprve zněly populární písničky, které lze slyšet z rádia nebo z různých mediálních zařízení, pak jsem ale zpozorněl. „U stánků na levnou krásu…, Na Okoř je cesta…. Když jsem já sloužil to první léto….“ Děti začaly zpívat písničky, které se běžně objevují i v našem repertoáru. Když Lukáš vyčerpal celou svou zásobu zhruba pěti písní, které uměl zahrát na kytaru, pokračoval zpěv i bez nástroje. Dokonce došlo i na koledy. A zpívali úplně všichni! Byla to nádhera. Bylo jedno, co se zpívalo, každý nadhazoval to, co znal, a všichni se přidávali. Jen aby se nepřestalo zpívat. Všichni se náramně bavili. Ten večer nás děti v zajištění večerní zábavy zcela zastoupily a my jsme jen s úsměvem sledovali, jak jim to jde.

Ano, přesně tak to funguje! Uvědomil jsem si opět, jak snadno lze podlehnout různým názorům a představám. Např. jak jsou dnes děti jiné, jak jsou mladí zkažení, že neuznávají hodnoty dospělých, jak ten či onen systém nefunguje, jak je špatný atd. Jak se ochotně necháváme strhávat do takto vedených nekonečných debat. Uvědomujeme si vůbec, co tak vlastně podporujeme? Jistě, nelze přehlédnout jak nejrůznější „pokrokové“ technologické výmysly, které však ani nepochází z hlav našich dětí, strhávají na sebe jejich i naši pozornost. Jak se ale ukazuje, nic není zcela ztraceno. Děti neustále sledují své rodiče a jejich konání. To ovlivňuje také jejich životy, i když to může vypadat, že o to, co rodiče dělají, nemají zájem. Proto si myslím, že je velmi důležité, co svým dětem a i ostatním říkáme, jak se k nim chováme a co jim naším smýšlením o nich umožňujeme nebo znemožňujeme. Jestliže jsme tedy nabyli dojmu, že chod světa již nějakou dobu trochu zadrhává a že život jaksi vypadává z přirozeného rytmu, nemusíme svou pozorností, kterou tímto směrem donekonečna zaměřujeme, tento stav, který se může potom jen těžko změnit, neustále oživovat. Můžeme začít o životě mluvit a smýšlet jinak, můžeme si vyzkoušet změnit i svůj pohled na něj a hlavně můžeme začít jinak jednat a konat. Jinou možnost, jak změnit něco, co se nám nelíbí, nevidím. A právě naše děti jsou a budou spolehlivým přirozeným ukazatelem toho, co a jak si tady společně vytváříme.

Ten večer jsem usínal s dobrým pocitem, že zdaleka není nic ztraceno, jak by se možná někdy mohlo zdát. Že stojí za to věnovat se, pro mě základním životním tématům, které souvisí s pěstováním a opečováváním našeho společného prostoru, naplněného zpěvem, tancem, radostí a milováním, a svou pozorností ho vědomě stále takový udržovat.