Monika Trojanová: Jak jsem se stala virtuální dobrovolnicí

Existuje nespočet cest a způsobů, jak pomáhat – finančně, darem na Hearth.net nebo fyzickou výpomocí. Poslední dva roky také pomáhám vlastníma rukama, ale na klávesnici. Jaké to je? A co jsem zjistila o sobě?

K on-line dobrovolnictví jsem se dostala náhodou (a nebo taky přes postel, jak někdy z legrace říkám.) Můj přítel v lednu 2016 rozjel dobrovolnické uklízecí hnutí v Praze a mně se tehdy těžko přihlíželo k tomu, že jeden důležitý komunikační kanál zůstává upozaděný. “Přidej mě jako admina na Facebooku, něco tam budu házet,” řekla jsem mu, aniž bych tušila, do čeho jdu.

Brzy jsem se do toho ponořila víc, než jsem čekala. Nevěřila bych, že se dostanu do takového flow i mimo psaní článků. S naprostou volností jsem zkoušela příspěvky jako malá holka, zkoumala, co funguje a nefunguje… a víc a víc se ponořovala do tajů Facebookového obsahu. Kromě organizovaných úklidů jsme se dělili o novinky, co se děje ve světě odpadů, nebo o tipy, co každý z nás může udělat pro čistější planetu.

Popravdě první rok byl pořádná slabota. Sledovalo nás jen pár kamarádů, kterých se nás občas zželelo tak, že se stavili i na úklidu. Oslavovala jsem, když se mezi fanoušky objevil někdo neznámý, bohužel úklidy stále čítaly pár lidí.
Po roce házení hrachu o stěnu přišel pomyslný zlom. Najednou začala chodit hromada skvělých lidí na úklidy! Chodila poděkování, že jsme někomu rozšířili obzory a díky nám přestal používat jednorázový plast. A k tomu všemu se v médiích roztrhl pytel s ekologickými tématy… a tak jednorázový odpad už není bejby, co sedí v koutě.

Celý ten proces, jak ho teď popisuju, mi připomíná vaření vody. Když ji začínáte vařit, dlouho se nic neděje, a pak najednou přijde bod varu. A tak jsme teď rádi, že jsme pořád přikládali pod kotel, i když výsledek nebyl vidět.

Co mi dobrovolnictví dalo a vzalo

Původně jsem chtěla psát o tom, co dělám jako virtuální dobrovolnice, po chvilce psaní ale docházím k tomu, že dobrovolnictví dalo víc věcí mně samotné. Umožnilo mi vyjít ze své sociální bubliny či mluvit s lidmi, kteří mají úplně jiný styl komunikace. Rozšířit své profesní dovednosti. Nebo třeba trénovat umění říct ne a hlídat si svůj osobní prostor a čas (což stále piluju). Spousta věcí se mi taky nepovedla – jednou jsem třeba úplně spatlala objednávku triček a napravuju to dodnes. Taky se učím přijmout s vděčností nabídnutou ruku a nechtít příliš.

Je jednoduché se zapojit do virtuálního dobrovolnictví, vždyť k němu stačí mít pár minut času a přístup na internet. Možná právě proto je on-line dobrovolníků mnoho a přitom málo – dobročinnost při sezení u počítače je to první, co škrtáte ze svého rozvrhu, když potřebuje čas přednostně pro jiné věci a lidi.

Uvědomuju si to poslední dny ještě citelněji než dřív. Sedět před počítačem mě sice živí a díky dobrovolnictví i naplňuje… a tak možná právě proto cítím, že to nejcennější je být offline dobrovolníkem/partnerem/kamarádem.

Offline dobrovolníkem je vlastně každý z nás, kdo nastraží uši, otevře oči a chopí se příležitosti. Namane se přece každou chvíli. Ať už někomu pomůžete s kočárkem, uklidíte odpadky povalující se okolo domu nebo si vyhradíte čas na svou upovídanou sousedku. Zdánlivě obtěžující chvíle vás v tu chvíli naplní vděčností, že máte možnost pomáhat.

Tipy, kde se stát na on-line dobrovolníkem: