Juliane

Psal se rok 1971. Sedmnáctiletá Juliane právě složila všechny zkoušky ve škole a vracela se letadlem společně s mámou a dalšími cestujícími z Limy na výzkumnou stanici uprostřed džungle, kde se svými rodiči bydlela. Byl Štědrý den. Letadlo právě vystoupalo do výšky tří kilometrů, když se kolem něj začaly stahovat černá mračna. Juliane se nebála, milovala létání. Nebála se do chvíle, kdy celou kabinou zalilo jasné světlo. Neklidný let se během vteřiny proměnil v strašlivou podívanou. Letadlo zasáhl blesk. Výbuch roztrhal stroj na kusy, utrhal křídla a tuny kovu se začaly neřízeně řítit k zemi. Julianu výbuch vymrštil i se sedačkou ven z kabiny. Letěla zuřící bouří, strašlivou rychlosti z výšky tří kilometrů k zemi. Vítr jí roztočil a později vzpomínala, že jí špičky pralesa pod ní připomínaly obří brokolici. Nevíme jak je to možné, netušíme, jak se to dá přežít, ale o den později se Juliane probudila z bezvědomí. Zraněná, ale živá. Jediná přeživší. Stále ještě připoutaná k sedačce, která jí nejspíš zachránila život.

Stát se to někde v Evropě, už by tu byly záchranné vrtulníky a pátrací týmy, ale tohle bylo uprostřed amazonského pralesa. V místě, kde vás všechno chce sežrat a nikdo vás neuslyší křičet. Juliane byla sama. Sedmnáctiletá holka z Německa, která ale vyrostla na vědecké stanici v džungli, kde jí táta vyprávěl o rostlinách a zvířatech a naučil jí hledat si cestu divočinou. Tisíce kilometrů odtud na ní nejspíš čekal vánoční stromeček, ale na to teď nebyl čas.

Vyrazila proti proudu řeky. Věděla, že lidská obydlí se v džungli drží u vody a doufala, že nějaké najde dřív, než jí dojdou síly. Šla šest dní. Rány jí hnisaly, měla několik zlomenin a kolem ní nebylo nic než džungle a tisíce hladových očí. Šestý den našla u řeky rybářský člun. K smrti vyčerpaná si ještě dokázala vymýt rány benzínem a pak se zhroutila. Tady jí našli místní rybáři. Okamžitě zařídili převoz do nemocnice, kde se Juliane postupně uzdravila. S tátou se vrátila do Německa. Vystudovala biologii. Jako její rodiče. A pak…se Juliane Koepcke vrátila do Peru, kde uprostřed džungle zkoumala ty tisíce hladových očí. Stala se významnou vědkyní a dnes jí můžete osobně potkat ve vědecké knihovně v Mnichově, kde pracuje v oddělení zoologie.