Jak se mi s bližními roztrhl pytel

Filozofické zamyšlení na téma darů, upřímné štědrosti i nadržování kamarádům pro Hearth.net napsala uživatelka Emer. Děkujeme!

Je večer. Projíždím si tržiště Hearth.net. Říkám si, že bych teď nechtěla bejt v kůži Honzy … nebo prostě kohokoli, kdo musí pro pravidelné hlášení na fejsbůku vybrat „dnešní nejzajímavější nabídky a poptávky“. Je vymeteno: Daruji jen to, co vůbec nepotřebuji – Přijmu, co mi nikdo nedá. Nebo ty otravné všední inzeráty. Ach jo. Má to cenu? … „Cenu nebo hodnotu?“ … myšlenky se mi pomalu rozbíhají alternativními směry. Ale tak to tu má být.

I kdyby byla jednou většina nabídek balast, stejně mě Hearth.net baví. Je příjemné dostávat věci zadarmo, ale ještě lepší je přemýšlet o tom, co takové „obchodování“ dělá s mým nitrem. Chodím po bytě, koukám se kolem sebe a vedu zvláštní hádavé monology:

„Které věci můžu darovat?“
„Ty, které nepotřebuji.“
„Ale huš. To by nebyl dar, to by byl jen úklid.“
„Bude to dar, dokud to budou věci, které bych mohla jinde prodat za peníze.“
„Stejně by za tohle nikdo nedal víc, než poštovné.“
„Na tom nezáleží, důležité je abych se musela bez náhrady rozloučit s něčím, co bylo mé a teď už to bude někoho jiného.“
„To je mi novinka! To přece děláš pořád – rodině a kámošům přece taky neúčtuješ, když si odsud něco odvezou. “
„Ale do téhle neúčtovací skupinky patří jen pár nejbližších. Mezi ostatníma si musím pořádně vybírat, než někomu něco dám – ničeho nemám neomezeně mnoho a mrzelo by mě, kdyby mou věc dostal nějaký padouch a ne potřebný dobrý člověk.“
„Chceš říct, že když bude tuhle věc chtít zároveň tvůj né úplně dobrej kámoš a cizí matka samoživitelka, že ji nedáš kamarádovi?“
„To je těžký. Asi bych se snažila naslouchat svému srdci.“
„Blá, blá! Jen si to přiznej, že neměříš všem stejným metrem.“
„Měřím hlavně podle toho, jak moc dávají ti druzí. Když je někdo kámoš, tak to znamená, že mi dal alespoň kus svého času, svoje slova, myšlenky, přátelství. Na Hearthu taky vyjdu vstříc spíš člověku, který má alespoň nějaké nabídky a reference.“
„Ale to už není darování, nýbrž trochu neekvivalentní výměna, ne?“
„A to vadí?“
„Není to ono. Už je to něco za něco.“
„Mně to neva.“
„Ale víš co, představ si tu nádheru: Vytrhnout něco přímo ze svého srdce a poslat to někam do daleka, do neznáma! Jen tak – jako polibek do vzduchu, věneček po vodě!“
„Třeba zaplatit i to poštovné ze svého!“
„Přízemňáku. … Ale jo, vlastně i to by mohlo zlepšit tu darovanost.“
„Mrzelo by mě, že neuvidím tu tvář – to štěstí, které přijde s mým darem.“
„Třeba pošle maila. Nebo dá referenci.“
„To víš, že jo. Jenže pak to budou chtít všichni a já jen abych posílala, za poštovné utrácela a po nocích odpovídala na děkovné dopisy.“
„Tak si to neber. Když tě to přestane bavit, vždycky můžeš stáhnout nabídky a poptávky a chvíli toho nechat.“
„Člověče, to asi nepůjde.“
„Proč by to nešlo?“
„Ono je to návykové. Vlastně ne jen návykové … spíš je to závislost. Jako že člověk pocítí, jak je svět závisle provázaný. Že nemá jen pár nejbližších v příbuzenstvu a mezi kamarády, ale že je tu všude spousta lidí, kteří považují za přirozené dávat a brát jen tak. Člověk se najednou cítí, jako když může vzít mezi své bližní kohokoli.“
„Jako strýček Lojza?“
„Kdo je strýček Lojza?“
„Ten, co nám nabídl za odvoz seno, i když jsme se v životě neviděli.“
„Tak nějak. Na Hearthu vlastně hrajeme hru na to, že jsme všichni strýčci Lojzové a neznámé praneteře.“
„Škoda, že zrovna ten náš laskavý strýček nemá na Hearth přístup …“
„Pššt! Ještě by si tam pro to seno dojel někdo jiný!“