Hvězdy a pruhy

6.12.2020

Warning: DOMDocument::loadHTML(): htmlParseEntityRef: expecting ';' in Entity, line: 1 in /data/6/d/6d7ff2aa-a166-4bbe-836a-58e239e3f122/hearth.net/sub/blog/wp-content/themes/hearth-foundation2/library/foundation.php on line 136

Američané prostě umí národní příběhy. To mi nikdo nevymluví. Můžete si o nich myslet co chcete, ale jsou věci, které jim s lehkým srdcem můžeme dopřát ke cti. A jedna z těch věcí je jejich hymna: Hvězdami posetý prapor, kterou napsal právník Francis Scott Key. Je to hymna trochu divná. Špatně se zpívá a když si jí poslechnete, najdete tam verše o raketách a vybuchujících granátech a na závěr se autor ptá, jestli ten hvězdami posázený prapor ještě vlaje nad zemí svobodných a domovem odvážných.

Co v textu z roku 1814 kruci dělají rakety? Inu, to bylo tak… 

Válka vzbouřených amerických kolonií proti domovské Velké Británii byla v plném proudu a Francis Scott Key se v předvečer bitvy u Baltimoru vydal vyjednávat na britskou loď za propuštění svého kamaráda a dalších amerických vojáků. Přišel poměrně nevhod. Sice vyjednal výměnu zajatců a britští důstojníci mu umožnili odejít, ale ještě než se mohl vrátit na pevninu, na obzoru se objevily stovky lodí britského námořnictva. Za chvilku začalo dělostřelecké bombardování pevnosti McHenry, která hlídala strategickou zátoku pro vylodění vojsk. Francis Scott s hrůzou pozoroval, jak na pevnost dopadá nekonečná záplava střel a raket (ano, Britové už opravdu měli rakety), padal soumrak a situace se zdála absolutně beznadějná. Britský důstojník mu navíc prozradil, že vyslal do pevnosti posla se zprávou, že stačí stáhnout novopečenou americkou vlajku na půl žerdi a bombardování ustane. Ta ale stále vlála na stožáru nad hradbami (a byla to setsakramentsky velká vlajka).

Padla noc. Francis a jeho přátelé se v podpalubí své lodi modlili až do rána. S prvním ranním paprskem světla vyběhli na palubu. Viděli spoušť. Výspa pevnosti, na které byl umístěný stožár s vlajkou byla rozstřílená na prach. Pevnost byla v plamenech. Ale vlajka stále vlála. Potrhaná, nakřivo, ale vlála. Legenda tvrdí, že obránci pevnosti jí drželi vlastníma rukama, aby zůstala vztyčená a když je další střela rozmetala, nastoupili další. Za žádnou cenu nehodlali dopustit, aby hvězdami posázený prapor padl.

To je vám příběh! Dokonce je historicky i docela přesný. Není divu, že tenhle výjev Francise Keye pořádně sebral a po návrat do Baltimoru to všechno sepsal do básně. Tu později doplnil skladatel John Stafford o melodii staré anglické pijácké písně a teprve roku 1916 jí prezident Wilson oficiálně ustanovil za státní hymnu.

Říká se, že národy vytvářejí příběhy. Statečný pluk Moravanů bojujících do posledního dechu vyzní zkrátka silněji, než zmatená potyčka, kterou podle historiků Bitva na Bílé hoře ve skutečnosti byla. Tenhle příběh mě donutil přečíst si Fidlovačku. Slepý houslista přijde, zazpívá písničku o Nuslích (ano – Kde domov můj) a zase odejde. Na děj frašky to nemá zásadní vliv. Naší hymnu kritizoval Smetana. Masaryk jí považoval za málo bojovnou a stejně: někde se ale stalo něco a nám teď kvůli tomu může až ukápnout vlhký z očí, když bory zašumí po skalinách. Ten příběh si ale nevyprávíme. Chtěl bych ho znát. Letos by se hodil.