Poznali jste někdy jaké to je, když vám někdo něco daruje jen tak a zadarmo? Nemuseli jste za to zaplatit ani se jakkoliv přičinit. Pamatujete si na ten pocit? Může se jednat o štědrost, naplnění a důvěru? Nebo lásku?

Možná vás napadají otázky, proč tomu tak je, ale projekt Hearth.net si neklade otázku proč, ale koná v duchu vzájemného obdarovávání se. Jedná se o sociální síť, jejíž členové věří v lepší svět. Kde jsou lidé k sobě laskaví a umějí si darovat – od legračních maličkostí, až po velké věci, zkušenosti i životní moudrost. Co lidi baví a naplňuje, posílají na Hearth.net. To, co sami potřebují, se jim vrací od druhých. Bez peněz. Bez principu „co za to“. Prostě jen tak, pro radost.

Radost dát, štěstí přijmout

V pražském parku na Pankráci se 24. června sešli lidé od nás i ze světa na druhém ročníku Festivalu Spolufest, kterého se zúčastnila i organizace Hearth.net. Její Brána štědrosti vyzdobená srdíčky a citáty stála kousek před stánkem a umožňovala všem, kdo chtěli, projít do světa plného laskavosti. Lidé pro Hearth.net přinášeli to, co chtějí poslat dál a druzí nacházeli, co je hřálo u srdce a těšilo. Obdarovávali se na Dařišti-tržišti darů vzájemně a jen tak pro radost, pro štědrost ze vzájemných chvil v přirozenosti a otevřenosti srdcí. Věnovali si nejrůznější věci, od knih, šperků, elektroniky, oblečení, až po kosmetiku a domácí potřeby.

Zaujaly mě děti, které si chodily vybírat s nadšením v očích nespočet dárků pro sebe, ale i pro své rodiče a zanedlouho poté je vyměňovaly, když zjistily, že pro ně samotné už ztrácejí účel.

Vnímala jsem, že se lidé někdy potýkali s pocitem „nezasloužím si to, možná ne tolik“ anebo snad, že musí dát něco nazpátek. Někdo si nedovolil vzít nic a jiný zase přijímal bezmezně. Lidé mezi sebou sdíleli úsměvy, projevy nadšení, možná si splnili i nějaké touhy a sny. Zkrátka, vypadali šťastně a spokojeně.

Líbí se mi myšlenka Hearth.net, kde říkají: „Vzpomeneš-li si na někoho blízkého a uvidíš něco, co by někoho potěšilo, můžeš ho také obdarovat.“ Ukazují nám snad, že nejsou hranice v dávání ani přijímání? Možná pouze ty, které si sami stanovíme.

Jelikož znám Hearth.net vím, že umožňují lidem naučit se také nejrůznější řemesla a výrobu věcí nebo si vzájemně pomáhají s tím, co kdo umí v oblasti služeb, právní či poradenské, marketingové atd. Vlastně bychom mohli říci, že cokoliv v životě existuje ať je to řemeslo, služba, dovednost, talent nebo jakákoliv znalost či zkušenost na Hearth.net to vše lidé sdílejí vzájemně pro radost „jen tak“. Možná bychom to mohli nazvat i láskou.

Zažila jsem naplněný den radostí a štědrostí, vzájemné chvíle v přirozenosti a otevřenosti srdcí.

Hearth.net vnímám jako poselství světu, které nese opravdovost a něco velmi základního, co je nám všem blízké a to je přirozená a upřímná radost. Staňme se radostí. Je to přeci naše Podstata.

Umíme si vůbec představit, že cokoliv na světě existuje s námi a pro nás či v nás, lidé sdílejí pro radost? Neznamená to ale, rozdávat se pro druhé, když to tak necítíte. Skutečně a jedině tehdy, když vám to okolnosti dovolují a sami chcete. Pak bychom opravdu mohli nazývat životem na zemi, Ráj.

Svoboda a sounáležitost

Toho dne mě nezaujal pouze Hearth.net, ale nechávala jsem se unášet celkovou atmosférou Spolufestu. Zajímalo mě, jak festival vznikl a podle slov jeho organizátorů bylo na počátku hledání, jak vytvořit společné chvíle pro všechny a propojit co nejvíce lidí. Zhostili se tak jedinečného úkolu – rozhodli se dostat lidi ve městě blíže k sobě, protože ve městě se lidé sami sobě vzdalují. „Už od počátku jsme byli otevření nápadům zvnějšku,“ prozradil mi hlavní organizátor festivalu Jiří Špák. „Festival je stále živý organismus, který se vyvíjí. Jde především o hledání cesty k sobě. Každý může festival obohatit a oživit jeho atmosféru.“ A atmosféra byla skutečně příjemná a pohodová, ať se jednalo o jídlo, představení, majitele stánků – opravdu jsem měla pocit, že jsme všichni „naladění na stejnou vlnu“.

Vědomý pohled

V životě získáváme určité zkušenosti a své limity i limity druhých spatřujeme během činnosti. Každý člověk prochází určitým vývojem, a když dokáže přijmout náročnější zkoušky, tak jej to posune dál v rámci možností, které má a podle toho, jak se do procesu dokáže položit. S tím souvisí i seberealizace, protože každý máme vlastní cestu a podle toho, jak jsme schopni věci přijímat a nakolik dokážeme tuto možnost poskytnout ostatním, tak se nám otevírá více možností.

„Spolufest odhaluje vědomější pohled na to, jak fungují vztahy ve společnosti, ale také jak funguje člověk jednotlivě. Je vidět mozaika, jak jsme každý nastavený a jak se dokážeme či nedokážeme doplňovat. Když se odloží osobní zájmy, tak by to mohlo fungovat,“ dokládá Jiří Špák.

Nejde o to být naplněný jen tento den na festivalu, ale každý den, kdy každý dělá to, co ho baví.

Na festivalu vystoupily kapely, umělci, farmáři a komunity. Mohli jsme si užít syrové stravy raw food, přírodní kosmetiky, malování henou po těle, fire walking, první sdílení elektroaut v ČR a dokonce „antikoncepce jinak“ od Hany Přikrylové. Kdo chtěl, vyzkoušel si různé druhy jógy, cvičení nebo tanců atd. Účastníci představili vše, čemu věřili a v čem spatřovali nějaký smysl. Všichni měli společný záměr, společnou vizi – sdílení života přirozeným a vědomým způsobem, kdy je každý svobodný, může se učit a tvořit a být v přirozenosti s druhými.

Zeptala jsem se několik lidí, účinkujících i návštěvníků, jak se jim festival líbí, jak si ho užívají a proč přijeli. Odpovědi všech byly stejné. Příjemná atmosféra, sdílení na stejné vlně, něco se můžeme naučit a nově se seznámit a poznat něco nového. Možnost seberealizace a sdílení důvěry.

Jakoby se cítili v pražském parku na Pankráci, u Kavárny na půl cesty, všichni jako doma.

Přála bych vám, abyste to mohli zažít. Nebo tak dokonce i žít, budete-li chtít.

Lenka Plevniaková pro Regeneraci