Cesta z temnoty zpět na světlo

Veronika Lacinová je mladá žena se silným životním příběhem. Prošla si těžkou psychickou krizí, kterou se jí podařilo překonat hlavně díky vlastní vůli. O svých zkušenostech o cestě z temnoty duše zpět na světlo nyní vydává knihu. Ta se může stát užitečným pomocníkem pro všechny, kdo se snaží zorientovat sami v sobě.

Jsem obyčejná, usměvavá holka, co zapadne v davu. Nikdo by si nevšiml, že jsem si prošla temnotou a opět se vrátila na světlo. Ve svých 29 ti letech jsem se rozhodla svou cestu z temnoty na světlo ukázat světu a napsala jsem knihu. Knihu, která má za cíl inspirovat a motivovat lidi, kteří si prošli peklem a stejně v sobě mají jiskřičku naděje v lepší zítřky.

Měla jsem moc krásné dětství. Období, kdy jsem lítala venku s ostatními dětmi, bez mobilu nebo tabletu. Hráli jsme si na pískovišti a cákali na sebe vodu z hadice na zahradě. Dospívání sice už bylo náročnější, přes to jsem kolem sebe měla milující rodinu a fajn kamarády. Zlomilo se to ve třeťáku na gymplu, kdy jsem na sobě začala pozorovat, že je něco v nepořádku. Vše vygradovalo na vysoké škole, kterou jsem nakonec nikdy nedokončila. Deprese a hraniční porucha začaly vystrkovat růžky a mně se postupně obracel život vzhůru nohama. Neměla jsem se ráda, řezala jsem se žiletkou a cítila jsem jen prázdnotu. Byla jsem závislá na přátelích, totálně bez osobnosti, sexuálně rozpolcená a zmatená.

Změna nastala v době, kdy jsem si začala uvědomovat, že takhle dál žít nemůžu. Vše mi financovali rodiče a já neměla smysl života. Jednoho dne jsem učinila rozhodnutí. Dívala jsem se zrovna na e-shop rodičů, který mě každým dnem rozčiloval víc a víc, protože byl jednoduše strašný a nebyly z něj žádné objednávky. Měla jsem pocit, že vím, co mu chybí a chtěla jsem si na sebe něco vydělat, a tak jsem oslovila své dva přátele, od bratra jsem si půjčila 20 tisíc a dala si cíl vytvořit nový e-shop. Zrovna se v mém životě objevil nový muž, do kterého jsem se zamiloval, a měla jsem ten správný drive pro změnu. Začala jsem proto pracovat, jak na e-hopu, tak i na sobě. Navštěvovala jsem skupinovou terapii, která mi ukázala, jak moc se na svět dívám černobíle a že nemám žádné zdravé hranice. S přítelem jsem se rozešla, protože jsem potřebovala prostor pro sebe, ale stali se z nás nejlepší přátele. To díky němu jsem si mohla začít tvořit své vlastní zdravé hranice, a i díky němu jsem si už nikdy v životě fyzicky neublížila.

Netušila jsem, že e-shop mě natolik zaměstná, že u něj zůstanu. Že mě bude natolik bavit, že se stane náplní mého života. Stalo se z něj místo, kde jsem se cítila užitečná, chytrá a měla jsem pocit, že jsem našla své poslání. Baví mě psát popisky, baví mě dělat sociální sítě a posouvat e-shop kupředu. Dostávám plat za něco, co miluju, a to bych přála každému. Jsme malá rodinná firma LACASPORT, vzájemně se podporujeme a rosteme. Zákazníci se k nám vracejí a jsou spokojení. Naučila jsem se tam spoustu věcí, a protože mě baví vzdělávání, neustále rostu, a i když se vše učím sama, daří se mi to převádět do praxe. Díky svému selskému rozumu jsem to dotáhla daleko a jsem na sebe pyšná.

Nicméně tu byl problém. Po celou tu dobu jsem byla závislá na marihuaně, a i když se říká, že na ní závislost nevzniká, já byla psychicky i fyzicky závislá. Neprojevovalo se to na mě tak, že bych se smála na celé kolo, nebo byla jakkoliv mimo. Pomáhalo mi to se soustředit na práci, být výkonná a funkční. Po asi pěti letech závislosti jsem si řekla dost a ze dne na den přestala, a to se mi stalo osudným. Chytla jsem šok a rozjela se mi mánie s psychózou. Chtěla jsem zachraňovat celý svět, porazit islámský stát, měla jsem krásná křídla a dostávala se do minulých životů pomocí tance. V tu chvíli zakročili rodiče. Zavolali policii a záchranku a já se i s policejní eskortou vezla do Bohnic, kde jsem strávila dva měsíce. První měsíc jsem byla na oddělení zvaném Neklid. Místo, kam se nechcete dostat a které bych nepřála, ani nejhoršímu nepříteli. Za těmi zdmi se odehrávají hrůzné věci a kdo je přežije se zdravým rozumem je za velkého hrdinu. Trvalo mi, než jsem se vzpamatovala, málem jsem šla na elektrošoky, protože jsem se nezotavovala dostatečně rychle, ale vzpamatovala jsem se a pochopila, co dělat, abych se dostala ven. Musela jsem přijmout, že trpím bipolární poruchou a určité věci si raději musím nechávat pro sebe. Oni by to nepochopili. Věděla jsem, že kdybych jim vykládala o tom, že jsem si prošla vlastním porodem a že si pamatuji své minulé životy, tak by mě rozhodně jen tak nepustili. Já se cítila lépe a chtěla jsem domů. To jsem ale netušila, že můj boj neskončil.

Asi po měsíci, co jsem byla doma, mě v krámě přepadla panická ataka. Nemohla jsem dýchat, celá jsem se třásla a necítila prsty na rukou. Uzavřela jsem se proto ve svém bytě. Nevycházela jsem několik týdnů, bála jsem se dojít i ke dveřím. Začala jsem trénovat. Nejdřív k výtahu, pak zpět, pak před dům a zase zpět. Vrchol byl, když jsem chodila s mamkou za ruku v ulici, civěla jsem do země a chodila jen sem a tam. Panika se na mně projevovala tak, že se mi chtělo strašně na malou, a tak jsem nosila takovou vložku, kvůli uniku moči, když jsem chodila ven. Doma jsem si došla asi tak 20x na záchod, ale stejně jsem to měla v hlavě a bála jsem se, že se počůrám. Chtěla jsem požádat o pomoc stacionář v Břevnově. Když jsem tam jela poprvé autem, tak jsem seděla vpředu, inhalovala levanduli a mamka mě zezadu masírovala záda. Koukala jsem si na nohy, a i když jsem jela jen 20 min, byla to ta nejhorší cesta v mém životě.

Odmítnutí. Samá odmítnutí, stacionáře mě nechtějí. Ve zprávě z nemocnice mám uvedeno, že jsem měla bludy a oni mají strach, že by mi neuměli pomoct, a tak se do boje pouštím sama. Byla jsem rok na neschopence a tvrdě jsem na sobě začala makat. Začala jsem navštěvovat psychoanalytika. Měla jsem to kousek pěšky a stejně mě doprovázeli rodiče, hezky za ruku, pomalu a s civěním do země. Byla jsem asi na pěti sezeních a ukončila jsem to. Byl to Freudovský typ, a to mi nesedělo. Proto jsem se rozhodla zkusit něco nového, a to kvantovou terapii a akupunkturu.

Největší práce byla ale na mě. Dostávala jsem domů z terapie úkoly a z akupunktury odvary. Začala jsem chodit sama ven a dařilo se mi zvládat malé obchody. Při první jízdě tramvají jsem se radostí rozplakala. Dojdu si i do obchodního centra na nákupy, zvládnu jíst v restauraci před lidmi. Jednu dobu jsem chodila i běhat, protože jsem díky lékům přibrala asi 25 kg. Ale protože pro mě bylo primární cítit se psychicky dobře, tak jsem svou váhu přestala řešit. Dnes cvičím na orbitracku a dělám doma jógu. Vrátila jsem se k malování a mám celý byt pokrytý svými obrazy. Zkouším paličkovat, jako kdysi v družině na základce.

Vždy jsem byla velká bojovnice a nechtěla jsem to vzdát. Měla jsem jiskřičku naděje v sobě, i když jsem byla na úplném dně. Ocitla jsem se na dně několikrát a vždy jsem se z něj zvedla. Proto jsem napsala knihu o tom, jak bojovat. Protože prostě musíte bojovat a nevzdávat se. Bolí to, je to těžké, je za tím hromada slz, ale stojí to za to. Mějte naději a věřte v lepší zítřky.

 

Více o Veroničině inspirativní knize Cesta z temnoty mojí duše najdete zde.