Být sví, dokonale nedokonalí

Orientace na dokonalost je dnes všude kolem nás. Perfektní úklid, ideální míry nebo třeba multitasking. Snaha stihnout všechno. Co je to ale to „všechno“? Oddělme zrno od plev. Když slyším maminku, jak pobízí dcerku, aby zrychlila, je mi smutno. A pak se přistihnu, jak dělám totéž! Z pouhého zvyku, ve skutečnosti vlastně nikam nepospíchám.  Je to vzorec, který si nesu z dětství. Automatická formulace v mé hlavě.

Kam spěcháme? Kam se ženeme? Kolikrát je náš kvap opravdu nutný? Co chceme svým dětem předat?

Byla jsem vychována tradičním modelem „tohle bys měla, takhle se to dělá, to se od tebe očekává“. Dnes je ze mě puntičkář, který dřív neuměl pochopit a přijmout ty, kteří to mají jinak. Proti své přehnané náročnosti na sebe i na druhé však hrdě bojuji, a troufám si tvrdit, že jsem už ušla poměrně dlouhou cestu.

Nakolik musíme vědomě pracovat na tom, abychom se naučených vzorců zbavili? Kdy budeme hotovi? Kdy budeme dokonalí? Nikdy. Navíc na tom vůbec nezáleží. Už jen to, že si uvědomujeme, že nejednáme podle svého srdce, je skvělé. To že se snažíme něco změnit, aby nám i okolí bylo lépe.

Kdesi jsem četla, že není třeba být dokonalí pro druhé. Ti mají totiž dost starostí sami se sebou a s tím, jak vypadají před ostatními právě oni sami. Buďme sami pro sebe a pro své blízké. Prostě jen buďme. My. Spokojeni sami se sebou a v harmonii ve svém nitru.

Dělejme, co máme rádi, s těmi, se kterými je nám dobře. Dávejme. Radost, pochopení, podporu. Přijímejme. Nezdary, zvraty, nové začátky. Posouvejme se. Získáme zkušenosti, které bychom setrváváním v iluzi dokonalosti nenabyli.

Život je cesta a právě ta cesta je životem. Radost z malých úspěchů, radost z uvědomění, radost z růstu.
To je pro mě život. Pojďme být nestoprocentní.

Lucie Slouková, ambasadorka Hearth.net