PŘED NECELÝMI 20 LETY ZALOŽIL FIRMU PROVOZUJÍCÍ NEJVĚTŠÍ ČESKÝ PRACOVNÍ PORTÁL JOBS.CZ. PO ŠESTNÁCTI LETECH JI LIBOR MALÝ PRODAL ZA MILIARDU KORUN. OD TÉ DOBY SE VĚNUJE TZV. EKONOMICE DARU, KDE PENĚZ NENÍ TŘEBA A KDE TO JE O TOM, BÝT K DRUHÝM LIDEM ŠTĚDRÝ A ROZDÁVAT RADOST. 

Původně začínal Libor Malý jako programátor, odtud se přes další pozice dostal k budování českého pracovního portálu Jobs.cz, který časem doplnil další pracovní portál Prace.cz a slovenská obdoba TopJobs.sk. „Jobs.cz byla služba, přes kterou jsem chtěl já sám vždycky najít práci: říká ke svým byznysovým začátkům v době, kdy mu bylo 28 let. U portálů ale vydržel 16 let, kdy svoji firmu LMC, která Jobs.cz provozovala, prodal za miliardu korun. Od roku 2002 se věnuje buddhismu, který významně ovlivnil jeho další činnost, kterou se v podstatě stala filantropie. Rozhodl se rozvíjet ekonomiku daru a prostřednictvím sdružení Adato Paradigma vybudovali síť pro sdílení darů a zkušeností Hearth.net. „Když jste štědrý, osvobozujete se. A čím jste štědřejší, tím jste víc svobodný: říká k filozofii, na níž staví a která vychází také z buddhismu. „Ale štědrý můžete být i bez internetu. Ve finále to ten internet jen zrychluje, zjednodušuje a zpřehledňuje: dodává Libor Malý, buddhista, otec dvou dcer, filantrop a vizionář.

Začnu od byznysu, v němž už nejste – od Jobs.cz, Prace.cz a LMC. Jak jste se vlastně od vystudované informatiky dostal k tomu, že se vám podařilo vytvořit úspěšné internetové portály?

Byla to poměrně dlouhá cesta, nejdřív jsem dělal programátora, pak jsem dělal šéfa marketingu v softwarové firmě, pak jsem dělal headhuntera. A když to všechno dáte dohromady, tak headhunter rozumí trhu práce, programátor si to umí naprogramovat a šéf marketingu to umí prodat. Takže se mi ty tři kvality sešly dohromady a 8. ledna 1996 jsem to spustil.

Sledujete ještě tenhle obor trhu práce?

Nesleduji to vůbec. Věnuji se úplně jiným věcem.

Když byste měl srovnat Prace.cz a Jobs.cz tenkrát, co bylo úspěšnější?

Jednoznačně Jobs.cz, protože to byla velmi dobrá značka, která měla dobrý positioning a prostě se povedla. S Prace.cz jsme se pořád tak nějak hledali. Ono to tak trochu bylo i tím, že jsem Jobs.cz nastavil sám na sebe, jako službu, přes kterou si chci vždycky najít práci. A ta Prace.cz byla pro všechny ostatní, tím pádem už jsem to nemohl nasadit na sebe. Po létech jsme to vyladili, ale obecně Jobs.cz byl mnohem úspěšnější. Také proto, že tam byla poptávka mnohem větší než na Prace.cz. Respektive ne poptávka, ale hodnota lidí byla vyšší. Protože tam chodili vzdělaní lidé a za to byly firmy ochotné zaplatit mnohem více, než řekněme za druhořadé profese.

Funkci pracovních portálů částečně supluje síť Linkedln. Jste známý i tak trochu jako vizionář. Vnímal jste to už na začátku milénia jako nový nastupující trend?

Asi jsme to částečně vnímali, ale my jsme každý rok dělali strategické workshopy na pět let dopředu, takže i Linkedlnem jsme se relativně zabývali. Ale nemyslím si, že to je až taková hrozba pro tyhle tradiční byznysy. Je to jen „vyzobávání třešniček“. Problém je ale v tom, že personalisté v Čechách jsou jakoby namlsaní tím, jak jsme jim to podávali my. Oni díky tomu nemuseli být příliš aktivní. Jenom si řekli, co chtějí a už jim to chodilo samo přímo do jejich počítače. Na Linkedlnu musejí být mnohem aktivnější a to se jim často nechce.

To koresponduje s českým prostředím. A když to vezmete globálněji?

Tak jsem to tenkrát vůbec neřešil. A bylo mi to jedno. Já jsem se zahraničím zabýval jenom z toho důvodu, že jsme se zapojovali do aliancí. Třeba když nějaká firma otvírala pobočku ve Francii, tak jsme ji byli schopní pomoci, neboť jsme tam měli nějaké aliance s podobnými portály. A nakonec jsme to rozvinuli v takovou pěknou službu, že člověk si jenom zaškrtnul, v jaké zemi chce inzerát zobrazit a o víc se nestaral, náš software to převedl. Mohl jste si i vybrat, že váš inzerát nejde jen na web, ale třeba i do rádia. Měli jsme i alianci s rozhlasovými stanicemi. Na Prace.cz jste zaškrtnul, že chcete chlapíka do servisu aut a z Vysočiny, tak jste si zaškrtnul třeba Rádio Vysočina. A odešel e-mail s nabídkou, kterou tam přečetli. Takže zpět k původní otázce, z uvedených důvodů jsem se o zahraničí zajímal, ale hlavně jsem žil česko-slovenským prostředím.

Působili jste tedy i na Slovensku?

Měli jsme tam alianci s Profésií, ale potom jsme postavili vlastní portál Topjobs.sk. S Profésií to bylo takové manželství z rozumu. Chvíli s námi soupeřili, chvíli s námi spolupracovali, pak zase soupeřili. Proto jsme si udělali vlastní portál Topjobs.sk.

Když se přesuneme pohledem do budoucna, řadu profesí přebírají roboti. Na trhu práce vzniká zcela jiná situace. Jak to vnímáte vy?

Řeknu vám, co způsobí robotizace. Budou tady strašná kvanta lidí, kteří nebudou mít do čeho píchnout. Jak se budou řešit různé sociální příspěvky v zásadě v celé EU? Jak to bude s těmi platbami různých sociálních dávek? Ale i kdyby tohle nebyl problém, protože ECB pořád tiskne a tiskne a tiskne, tak co ti lidé budou dělat?

Někteří budou asi programovat a obsluhovat ty roboty…

To sice ano, ale to je ani ne jedno procento a zbývá přes 99 procent lidí. A to je to, co děláme my nyní. Dvacet procent z těch 99, kteří budou sedět doma – podle Parretova pravidla – začnou chtít být aktivní. Něco dělat a mít radost ze života a zapojí se do toho, co děláme my. Těch zbylých 80 procent – tam bude problém. Ale to my nijak nezměníme.

A změní to někdo?

Mohou to změnit jenom ti lidé samotní. A můžou to změnit korporace, které by mohly začít trochu jinak komunikovat svoje produkty, což ale nezačnou. A mohli by to trochu změnit politici, kteří se nebudou tolik podbízet, což také nezačnou. Z toho vyplývá, že to nemá řešení.

Takže nás čeká chaos, destrukce?

Ale ne, všechno špatné je k něčemu dobré. Jenom ještě teď nevíme, k čemu.

Podle některých studií je 30 procent západního světa nastaveno jen na zvyšování HDP a rozmnožování zisku. Budeme mít někdy dost?

Je to otázka výchovy, kultury. Popíšu vám to, jak to je v Bhútánu, kde jsem byl loni. Oni nemají HDP, mají hrubé národní štěstí – HNŠ. Když jsme ve světě financí, firma si řekne, že musí tvořit zisk. Přitom jí stačí jen určité množství zisku. A když má zisk větší, než kolik si řekla, vlastně ho nepotřebuje. Takže lidé v Bhútánu ty peníze navíc vezmou a použiji na – v Česku tomu říkáme CSR – projekty zaměřené na životní prostředí, na vzdělání, sociální věci, atd. Takže „přebytečné“ peníze se zase zpátky vracejí do země, ve které žijí. A tím pádem je to relativně dlouhodobě udržitelné.

Když už mají dost, řeknou, stačí, víc nechci, konec. Což ale tady v západní kultuře neexistuje. Tady není žádný strop, tady se řekne, čím víc, tím líp. A tím je to neudržitelné a musí to logicky jednou havarovat.

Přispívá alespoň tenhle nadbytek ke zvyšování životní úrovně?

Ono je to jinak. V Bhútánu neřeší bohatství, protože tamní král – mají království – si řekl, mě tamten systém nebaví, chci být šťastný a rozhodl, aby i jeho poddaní byli šťastní. A je mu jedno, jestli jsou bohatí, či ne. A když budou ještě bohatí k tomu – super, ale hlavně ať jsou šťastní. A začali řešit, jak na to. Jejich jednoduchá úvaha, k níž došli, byla, že všichni jsou navzájem závislí. To znamená, že když mají být všichni šťastni, nemohu být já šťastný a vy nešťastný.  Protože já se na vás potom musím dívat, jak jste nešťastný, a z toho mi dobře není. Takže abych já byl šťastný, lidé kolem mě musí být taky šťastní. A jak to udělat? Navíc v Bhútánu to mají ještě složitější v tom, že nemluví jen o lidech, ale o několika úrovních bytostí – o zvířatech, ale i o – západními termíny: skřítcích, vílách, božstvech, andělech. A všichni musí být šťastní. Takže oni se snaží investovat do všech těchto úrovní jednoduchým způsobem. Třeba aby životní prostředí nebylo zničené. Investují do vzdělání, do starých lidi atd. Ale i do duchovna, takže investují do starobylých klášterů. Tamní firmy, které vydělávají navíc, tak jedna investuje do stavby silnic, druhá do obnovy památek, třetí do tisku literatury pro mnichy, čtvrtá do podpory studentů na univerzitě a tím je to udržitelné.

Čím to podle vás je, že to takhle funguje?

Všichni najednou vědí, že se všichni starají o všechny. Ta mentalita je prostě taková. Když tam přijedete, všichni jsou uvolnění, v pohodě, navíc ta země je bohatá. Je to takové místní Švýcarsko – na jedné straně Nepál, na druhé straně Asám, na třetí straně Indie a na Čtvrté straně Tibet. Všichni tam mluví anglicky, mají narvané školy studenty, krásně zrekonstruované kláštery. Prostě ta země funguje a vzkvétá a všichni jsou v pohodě. To stejné by se teoreticky dalo aplikovat sem, ale nedá, protože žijeme v jiné historii, kultuře a víře. Máme to jinak nastavené. Kdyby to tady začal někdo dělat, začnou si všichni ťukat na čelo, že je blázen. Protože to není naše kultura, a právě proto nám to tady nefunguje.

Je to tedy na základě individuálního přístupu každého člověka, který vychází z buddhismu? Navíc veškerá jiná náboženství od křesťanství přes islám, atd. jsou násilná, což buddhismus není.

Ono křesťanství říká o buddhismu, že je špatný, protože nemá Boha a navíc je egoistický. U buddhismu je to tak, že každý pracuje na svém vlastním rozvoji. Ono to tak ve finále je. Loni jsem byl na konferenci ve Zlíně a všichni nadávali, jak je ta společnost shnilá a že se musí zlepšit. Seděl jsem v panelu a už jsem to nemohl vydržet, tak jsem se přihlásil a vyzval jsem lidi v publiku, ať se přihlásí ten, kdo se jmenuje Společnost. Nikdo se nepřihlásil. Říkám znovu: nestyďte se, je to sice zvláštní jméno, ale nestyďte se a přihlaste se. Koukali na mě jako na blba, tak jim říkám: vidíte, vy chcete, aby se tady zlepšila nějak společnost, ale kde ji tady máte, tady žádná společnost není. Tady jsem já, vy, vy a vy. To znamená, když chcete měnit společnost, jediná varianta je, že změním já sebe, vy sebe, on sebe a tak dále. A to je přesně to, co dělá buddhismus. Pracuje s individuálním rozvojem, proto to funguje. Tady ale všichni říkají, proč já bych se měl zlepšovat, ať se zlepšují ti ostatní. Zlepšujte se vy, já ne, já jsem dobrý.

Když to převedu do byznysu, většina firem tlačí na to, aby se její lidé zlepšovali, že to té firmě přinese benefit. Lze to takto vnímat?

Nemůžete lidi tlačit, aby se zlepšovali. Proč by se měl někdo zlepšovat v tom, co chcete vy? Třeba by za mnou přišel nějaký šéf a řekne: musíš se zlepšit v běháni po schodech, a já si řeknu, že se zbláznil. Ale pak si také řeknu, no jo, platí mě, já potřebuji splácet hypotéku, tak budu předstírat, že se zlepším. A přitom mi to neskutečně vadí. Na rozdíl od druhé varianty, kdy vy vlastně ty lidi do ničeho nenutíte. To je rozdíl mezi managementem a leadershipem. Management řídí, říká, co má dělat a leadership spočívá v tom, že vlastně vytváříte lidem prostor. A motivujete je k tomu, aby oni sami objevili v sobě radost, že ho mohou zaplnit a tím se třeba něco naučí. Pracujete s tou energií a motivací. Takže mně buddhismus v byznyse strašně pomáhá, protože jsem používal buddhistickou logiku – žádné náboženství, prostě metoda, jak normálně žít na planetě Zemi.

A když převedeme tuhle logiku do praxe…

Používal jsem filozofii na to, abych řídil firmu a fungovalo to. A pracujete s prostorem, jak to říkal Albert Einstein E=mc2 -energie, hmota, informace – všude se všechno skládá z těch tří věcí. Takže když chcete rozvinout hmotu, což jsou, převedeno, firemní výsledky, ten vzorec upravíte m=E/c2. Čím chcete mít větší výsledky – materializovat hmotu – musíte v systému maximalizovat energii a minimalizovat informace! To je strašně zajímavé. Jak se maximalizuje energie v systému? Radostí lidí. Kdo bude pracovat lépe? Ten, kdo je nabitý, koho to baví a jede? Anebo ten, kdo tam sedí a říká si: bacha, jde šéf, musím předstírat, že něco dělám? A pak musíte minimalizovat informace. Co to znamená? Lidé nesmějí o věcech přemýšlet, musejí mít jasno. To znamená, Že musí být ve firmě výborná komunikace. Musí se komunikovat základní věci jako vize, mise, identita, strategie, cíle, plány a důvody, proč se to tak dělá. Ale když jediný důvod je ten, aby akcionáři byli spokojení, je to neštěstí.

Jak vlastně člověk jako vy, který vybuduje úspěšnou firmu, jež je postavená na tom, že má hodnotu a koná dobro, přejde „na druhý břeh“?

Vyplývá to zase z buddhismu. Všichni tady Žijeme náš život, ale ve finále ho nežijeme dobře a tím pádem si strašně komplikujeme život špatnými rozhodnutími. Buddha říká, že základem je utrpení. Ale chce se tím říci, že život by se dal žít mnohem jednodušeji a ve štěstí, kdybychom věděli jak. A my to nevíme, proto žijeme složitě a trápíme se. A jedním z těch důležitých principů, jak ten život žít, je tzv. páramitá štědrosti. Páramitá je v terminologii buddhismu aktivita, která osvobozuje. A štědrost je jedním ze způsobů, jak se osvobodit. Čfm jste štědřejší, tím jste víc svobodný. A Čím jste víc svobodný, tím jste víc šťastný a spokojený. Ale vůbec nikdo neví, jak se k té svobodě dostat.

Jak jste došel k tomu osvobození, resp. štědrosti, kterou šíří Hearth.net?

Dvanáct let následuji učení Dzogčhenu (součást tibetského buddhismu) a kdysi na meditacích jsem měl se svým mistrem Namkhai Norbu Rinpochem vizi a přemýšlel jsem potom nad tím, co to znamená. A myslel jsem si, že jde o nějaký nový trh práce, ale ukázalo se, že to je nový typ sociálně ekonomického systému. Ale nebylo jasné, co je ten způsob vypořádání transakci. Penězi? To máme dneska. Barter? To bylo předtím, takže vlastně nemá smysl vymýšlet finanční systém, to už tu funguje, ani bartery, protože ty už tu jednou byly. Takže co? A najednou se mi objevila ta páramitá štědrosti – jako dar. Najednou se to celé vyjasnilo, vyčistilo a děláme prostě štědrost.

Může to nějakým způsobem začít fungovat i jinak? Byznysově?

My máme dvě takové „nohy“ – jedna je ta on-line aplikace Hearth.net a druhá je to, že se snažíme podporovat lid v geografických lokalitách, aby vlastně to samé dělali i bez internetu. Ve finále to Internet sice zrychluje, zjednodušuje, zpřehledňuje, ale štědrý můžete být i bez internetu. Štědrý můžete být tak, že vidíte babičku, která jde do schodů a má těžkou tašku. Nebo vidíte maminku, jak se snaží sjet s kočárkem do metra, kde není výtah. Štědrost spočívá v tom, že jí s tím kočárkem pomůžete. Na to nepotřebujete žádný internet, ale potřebujete se osvobodit od starého způsobu myšlení a najednou v sobě uvolnit tu štědrost a říci si, já jí chci pomoci. A jdete a pomůžete jí. A máte radost z toho, že jste udělal nějaký dobrý skutek a pak máte radost, že ta maminka má radost z toho, že jí někdo pomohl. A ta maminka má navíc dobrý pocit, že na tom světě nejsou samá hovada. A tím vzniká šťastná společnost, proto štědrost osvobozuje.

A ta druhá noha?

To je šíření osvěty. Máme třeba pohádku, která se jmenuje Světýlka radosti (viz box), a jezdíme po republice a pro rodiny s dětmi tu pohádku hrajeme. Je o tom, jak štědrost osvobozuje a jak se vše najednou rozsvítí a je takové příjemné. Snažíme se vymýšlet další různé metody osvěty o tom, jak je štědrost na světě důležitá.

Hearth.net má cca 10 tisíc uživatelů. Máte nějaký cíl, získat XX uživatelů?

Ne. Takhle ne. Dá se na tom vysvětlit jedna hezká věc. Existuje ženská a mužská energie, myšlení. Rozdíl je v tom, že v mužském těle běhají energie jedním směrem a v ženském druhým směrem. A bavili jsme se o tom, zda je možné nějak tok energií obrátit. Mezi mužem a ženou to je vždycky obrácené. A v byznyse je to podobné, projevuje se to tím, že máte lineární řízení a nelineární řízení. Lineární známe, řekneme si vzoreček Y=f(X) a teď na to nakreslím nějakou funkci. Tím pádem se podíváme na osu X – prosinec 2015 – chceme mít miliardu obratu. V lineárním systému to jde. V nelineárním systému to nelze, to jsou jakoby chaotické systémy, něco jako fraktál. Když to dobře nastavíte, nenakreslí žádnou funkci, nakresli umění. Takže v nelineárních systémech nemůžete predikovat, kam se funkce dostane, protože jde o jinou rovnici. V nelineárním systému to máme jako X,1= f(X,,), to znamená, že vlastně každý další bod je definován funkcí toho předchozího bodu, takže vy vlastně nikdy nevíte, kam to přesně dojde. Protože když aplikujete tu přechodovou funkci pořád a pořád dokola, nikdy nevíte, jestli půjde nahoru, nebo dolů. Tím pádem se v tomhle systému nedají určovat cíle. Co tedy můžete dělat? Můžete pracovat s funkci, můžete ji ladit, abyste dostali fraktál a ne nějaký zkroucený patvar.

A jak dobře vypadá odladěnost Hearthu?

Aby se všichni zúčastnění cítili dobře, to je to štěstí, resp. my si říkáme, že všichni mají radost. A většinou mají, zatím. U nás je to o radosti, 2e to všechny baví, což je ten princip hrubého národního štěstí. A naším záměrem je šířit to dál.

To, že někdo něco přijal, by na sebe mělo postupně navazovat jako řetěz, ne? Co když někdo něco přijal a nepošle to dál?

Abyste toho „řetězce“ dosáhl, musíte překonat dvě velké bariéry v sobě. Bariéra číslo jedna je – musíte dokázat dar dát. Mnoho lidí v našem západním světě žije tak, Že když dává, je to tak, že musí – třeba v Americe. Tam, když nedají, vypadají blbě, proto dávají. Ale vlastně to nefunguje, on to nedělá z radosti, ale aby vypadal dobře, aby to měl v CV, protože jinak by ho třeba v Applu nevzali.

Ale co ti ostatní?

A pak je menšina lidí, kteří to opravdu dělají, protože to tak cítí. Říkám si, že v téhle společnosti je 20 procent lidí, kteří tu bariéru dát dar překonají a ten zbytek ne. Bariéra číslo dva znamená – dar přijmout. A to je mnohem horší, protože vy najednou jste dlužni, ale komu? Většinou to lidé řeší tak, že tomu, kdo jim něco dá, to chtějí hned vrátit. Aby neměli dluh. My se to snažíme nastavit tak, že když člověk něco dá, nic si za to nevezme. Ale tomu, kdo dostal, řekne – až tebe někdo požádá o dar nebo o pomoc, dej mu ji. Nedávej to zpátky mně, ale dej to dopředu někomu dalšímu. Tfm je to udržitelné. Protože najednou zjistíte, že když dostanete dar, jste jakoby dlužen vesmíru, a tak ten dluh můžete konvertovat na závazek, až někoho uvidím v nouzi, pomůžu mu. Kdy a jak? To nikdo neví, nelineární systém.

Autor: LIBOR AKRMAN

Převzato: www.dotyk.cz